NA BRÁHMANSKÉ SVATBĚ
Magazín Koktejl - duben 2004

Je teprve půl sedmé ráno, ale v oddací hale v jihoindickém městě Kójamputtúr je už tři hodiny živo. Vzduch je plný omamné vůně vonných tyčinek. Větráky rozprašují do sálu vodní tříšť. Na malém pódiu se potí čtyři muzikanti, přes hlavy stovek svatebčanů se nese pronikavá hudba. Bráhmanský kněz náhle dává pokyn k obřadu. Nastal astrologicky určený čas pro uzavření manželství. Nevěsta v červeném sárí pomalu vstává z klína svého otce, kde dosud seděla, a symbolicky tak opouští rodinu. Ženich jí uvazuje na krk zlatý přívěšek mangalia a kolem pasu stéblo trávy dharba, jejich spojení. Zároveň po knězi opakuje modlitbu. Hudba pak hraje hlasitou fanfáru. Fotoaparáty cvakají, videokamery točí. Hosté upadají do euforie.

ROZHODNOU HVĚZDY
Swetha a Karthik se dají považovat za moderní Indy. Oba vystudovali a v současnosti žijí v USA. I jejich rodiče byli nepochybně ve svém životě vystaveni vlivům západních kultur, nicméně se nadále řídí bráhmanskými tradicemi. Jsou pro ně silnějším poutem. Manželství je v hinduistické společnosti považováno za svátost, kterou nelze zrušit. I když rozvody v dnešní Indii již sporadicky existují, rozvedená žena je obvykle zavržena, a to jak komunitou, tak svojí rodinou. Proto se na volbu partnerů klade velký důraz a nic se neponechá náhodě. Vhodného muže či ženu pro svou ratolest vyhledávají rodiče. Oba partneři musejí pocházet ze stejné kasty a jejich horoskopy musejí předurčovat šťastné a dlouhotrvající manželství. Druhořadě se pak hledí na sociální a ekonomické postavení rodin, vzdělání a doporučení od známých nebo přátel.
Swetha již v Indii poznala hocha, se kterým se při studiích na stejné univerzitě v Americe sblížila a plánovali se v budoucnu vzít. Osud jim však nepřál. Swetha o tom nerada hovoří: „Rodiče by se snad nakonec smířili s tím, že Maniš je z nižší kasty, ale když si u astrologa nechali srovnat naše horoskopy a ten jim svatbu nedoporučil, nebyla s nimi řeč.“ Swetha na horoskopy nevěří, ale astrologie je v hinduismu základem veškerého dění. I zahájení velké cesty, stěhování nebo otevření nového obchodu lidé podniknou jen v astrologicky vhodné dny. I hinduistická manželství se uzavírají v přesně astrologicky vypočtený okamžik, kdy se devět planet obíhajících Zemi nachází v příznivé konstelaci, umožňující novomanželům dobré soužití. Tento okamžik nastává každý den v jinou dobu, takže někdy si svatebčané musejí řádně přivstat. Nemají na vybranou. Dvouhodinová sekvence svatebních rituálů musí uvázáním mangalia vyvrcholit v přesně stanovenou minutu!
Dlouho před tímto okamžikem se Swetha pokoušela z USA rodiče přesvědčit. Když je pak navštívila doma v Indii, pochopila, že musí zvolit mezi manželem, nebo rodiči. Rozhodla se smířit s tím, že jako absolutní většina dívek z Indie bude provdána za muže, kterého nebude znát a před svatbou ho uvidí jen jednou. Zpět do Ameriky ji pak doprovázel její otec. „Ani chvíli mi nedal oddechnout, hned začal se sháněním ženichů,“ stěžuje si Swetha. „A to jsem ho ještě musela učit zacházet s e-mailem a pomáhat mu s vyhledáváním inzerátů na Internetu.“ Její otec však věděl, že musí spěchat. Pokud chtějí být indické dívky při hledání dobrého ženicha konkurenceschopné, měly by se vdát mezi 20. a 25. rokem svého života. Jí už táhlo na 25.

ŽIVOTNÍ ÚSPORY ZA SVATBU
Když otec Swethy vybral vhodného kandidáta a obě rodiny potvrdily, že by se jejich děti mohly k sobě hodit, domluvila se společná schůzka. Dříve takové setkání probíhalo jen mezi rodiči, dnes se ho účastní i budoucí novomanželé. Během mnohahodinové návštěvy, kdy se potkají poprvé v životě, je jim však o samotě vymezeno jen 20 až 30 minut. To je vše. Babička Swethy to měla těžší: „Když jsem se vdávala já, svého nastávajícího jsem před svatbou neznala. Neukázali mi ani jeho fotografii. Bylo mi tenkrát patnáct a nikdo se mě na můj názor neptal.“
Pak se čeká na vyjádření ženichovy rodiny. „Je to jako pohovor se zaměstnavatelem,“ říká Swetha. „Ukáži se jim, oni si mě prohlédnou, a pak jen čekám, až dají vědět, jestli jsem prošla.“ I když by teoreticky mohl svou nabídku dcery stáhnout po setkání i otec Swethy, v praxi se to nedělá. Fakta o ženichovi (smyšlené akademické tituly občas slouží k vylepšení ženichovy pozice) si opakovaně prověřil předem.
Swetha se dozvěděla, že vyhovuje. Nyní jejímu otci začnou hlavní starosti. Musí domluvit věno a připravit svatební obřad. Přesné požadavky na věno určuje budoucí tchyně nevěsty podle přání celé ženichovy rodiny, která si věno mezi sebou rozdělí. Kromě tradičních šperků a šatů jsou dnes oblíbenými dary počítače, hi-fi soupravy, a dokonce i auta. I když dnešní indické zákony vyžadování věna oficiálně zakazují, většina indických rodin tento zvyk nadále praktikuje. O věno se smlouvá, ale otec nevěsty zpravidla příliš nevzdoruje. S jeho dcerou bude totiž v rodině jejího manžela zacházeno tak, jak si to zaslouží podle přineseného věna.
Karthikovi rodiče žádné věno nevyžadovali. Přece jen jsou moderní rodina. Ale Swetha má stejně obavy: „Ještě že Karthik nemá bratra. Alespoň nikdy nebudu ta horší.“ Ví, o čem mluví. Jsou běžné případy, kdy dívka s nedostatečným věnem je v rodině manžela týrána, psychicky i fyzicky. Situace může dojít i tak daleko, že je zaranžována „nehoda“ v kuchyni, při které dívka uhoří. Ač je to pro nás nepochopitelné, dochází k tomu i v dnešní době. A jak statistiky ukazují, jen minimální procento těchto případů policie vyšetřuje. Většinou je přehlíží. Tradice, i v takovéto neospravedlnitelné formě, má v hinduistické společnosti příliš pevné kořeny.
Není tedy divu, že otec nevěsty vydá za svatbu dcery, co je nutné. Pro dobře zaměstnaného státního úředníka to může znamenat až dva roky čistých příjmů na jednu svatbu. Pro většinu Indů však provdání dcer (někdy i jediné dcery) znamená vydání jejich celoživotních úspor. Mnozí se nadosmrti zadluží.
Nevěstina rodina musí totiž kromě věna zařídit a zaplatit ubytování a stravu pro všechny svatebčany, nakoupit sváteční oblečení pro všechny blízké příbuzné a zaplatit bráhmanským kněžím za provedení obřadu. Tradiční bráhmanské svatební rituály (bráhmani jsou nejvyšší indická kasta) vždy trvaly pět dní, ale s dobou se postupně zkracovaly. Babička Swethy s nostalgií vzpomíná: „Moje svatba trvala celé tři dny. Byla to velká událost a sjelo se na ni pět set hostů!“ Dnes jsou svatby z praktických důvodů vměstnány do dvou dnů, ale i tak nejsou ani levnou, ani jednoduchou záležitostí.

SÍLA RITUÁLŮ
Indická svatba je velkolepou a slavnostní událostí. Její průběh a obsah jsou stanoveny částečně náboženskou a částečně společenskou tradicí. Tradiční svatba se skládá z více než třiceti různých ceremonií. Každá plní svoji vlastní přesně stanovenou funkci. Tyto svatební rituály se dají rozdělit do tří kategorií. Nejdůležitější skupinou jsou obřady, které jsou přesně zachyceny ve svatých knihách Véda, základních spisech hinduistického náboženství. Tyto obřady tvoří asi třetinu všech rituálů. Jejich popis i texty s nimi spojených modliteb jsou psány v sanskrtu, dnes již mrtvém jazyce, který běžně ovládají už jen bráhmanští kněží. A tak když kněží v průběhu svatby tyto modlitby předříkávají, nerozumí jim ani ti, kteří je po nich mají opakovat. Všichni však znají jejich přibližný význam a shodují se, že je důležité, aby tato tradice byla zachována. Tyto důležité náboženské obřady provádějí při svatbách muži, kteří mají v hinduistické společnosti silně dominantní postavení. Ženich během obřadu odříkává množství modliteb za svoji budoucí ženu, při kterých žádá, aby byla zdravá, aby nepokazila manželství a aby mu dala hodně synů. Několik obřadů je též zaměřeno na její „zcivilizování a očištění“. Nevěsta ovšem příležitost žádat totéž od svého novomanžela nedostane.
Druhá kategorie obřadů je také tvořena náboženskými rituály. Ty jsou ale volnější, jejich průběh není přesně stanoven a ke svatbám se postupně přidávaly v průběhu mnohých staletí. Jejich zařazení do svatebních dní a jejich provedení se liší podle regionu a kasty. Do třetí skupiny pak patří společenské tradice a lidové zvyky, které nemají s náboženstvím nic společného. V každé kastě a oblasti Indie mohou být jiné. Tyto obřady nejsou vedeny kněžími, připravují je většinou blízcí příbuzní ženicha. Na rozdíl od náboženských rituálů jsou velice neformální a svatebčané se u nich často zasmějí.
Svatební ceremonie jsou pro přihlížející hosty nádhernou podívanou. Pódium v oddací hale hýří všemi barvami. Účastníci rituálů - bráhmanští kněží, ženich a nevěsta, jejich rodiče a někteří blízcí příbuzní - jsou oblečeni do krásných tradičních oděvů, které si v závislosti na probíhajícím rituálu často převlékají. Hosté, hlavně ženy, se také nenechají zahanbit a v průběhu dvou dnů předvedou celou škálu svých šatů a šperků. Typickým tradičním oděvem a chloubou indických žen je sárí. Nejkvalitnější sárí jsou vyrobena z hedvábí a dva až tři metry dlouhý kus látky, omotaný kolem těla, je nádherně zdoben vyšívanými vzory.
Kněží používají množství posvátných předmětů a plodů, hlavně banánů, kokosových ořechů, bílých a voňavých jasmínových květů spletených do řetězů a růžových kvítků arralli. Muži mají kolem těla omotané tři bílé provázky - symbol příslušnosti k bráhmanské kastě. Příslušnost obvykle obnovují jednou do roka při obřadu, který je často zařazován i na začátek svateb. Vykonavatelé obřadů si také omotávají kolem prstu stéblo trávy zvané dharba, které je svatým symbolem a má dopomoci k úspěšnému provedení všech rituálů.

OBŘADNÍ DŮM
V Indii není zvykem oddávat v chrámech. Svatby se často konají v prakticky vybavených obřadních domech. V přízemí těchto dvoupatrových budov bývají kuchyň a jídelna, kde zaměstnanci alespoň třikrát denně vaří a servírují výborná jídla. V prvním patře je oddací síň, na jejíž každé straně jsou vymezeny prostory pro jednu z rodin. Obě rodiny se tady převlékají a chystají na jednotlivé ceremonie, jichž se někteří blízcí příbuzní přímo zúčastní. Také tu odpočívají v průběhu dne mezi náročnými obřady. Nevěsta musí být ve svatebním domě od svítání prvního svatebního dne až do rána po svatební noci. Ve druhém patře jsou pokoje, kde přespávají někteří hosté. Ostatní jsou ubytováni v hotelech v blízkém okolí.
Před příchodem hostů si s překvapením prohlížíme prázdnou oddací halu. Pod stropem jsou sice natahané fábory a malé nazdobené pódium nese nápis „Swetha se vdává za Karthika“, ale stěny jsou zašlé, kovové skládací židle v hledišti malé a otlučené, linoleum vyšlapané. Když však krásně odění hosté postupně zaplní hlediště a obě rodiny obřadně vstoupí, kněží zahájí obřady a spustí živá muzika, vše se rázem změní. Atmosféra je sváteční, až tajuplná, všichni se soustředí na pódium a oprýskanému sálu již nikdo nevěnuje pozornost.
Dopoledne v první den svatby provádí většinu rituálů každá rodina zvlášť. Tradičně byly tyto předsvatební ceremonie prováděny ještě před tím, než se ženichova rodina vypravila do vesnice nevěsty. Ženich s rodiči na pódiu a nevěsta s rodiči na rohožích vedle pódia nejprve vzdávají poctu předkům a pak provádějí obřady pro zajištění plodnosti nevěsty a dostatečného počtu dětí. Ženich se také loučí se svobodným životem, děkuje rodičům a prarodičům.
Odpoledne obě rodiny pokračují v rituálech společně. Tradičně se tyto ceremonie odehrávaly poté, co ženich se svým honosným průvodem dorazil na koni či slonu do místa bydliště nevěsty. Dnes se obě rodiny dostavily skromněji a pohodlněji vlakem nebo auty. Nejprve mezi nimi dochází ke vzájemnému vzdání pocty a výměně darů. Nevěsta dostává od ženichovy rodiny hedvábné sárí. Starší členové obou rodin se potkají a požehnají ženichovi a nevěstě šťastnou budoucnost.

SVATBA VRCHOLÍ
Druhý den svatby vstáváme už o půl čtvrté ráno. Aby obřad vyvrcholil ve správný hvězdami předurčený čas, musí se dnes s ceremoniemi začít již ve čtyři. Když dorazíme do obřadní haly, zjišťujeme, že svatba je v ohrožení. Ženich se sice objeví, ale je oblečen na cestu. Má nové sandály, s sebou si nese svaté spisy, deštník a balíček s jídlem. Prý si uvědomil, že ještě není plně připraven na zodpovědné vedení manželství. Musí odejít, žít jako poustevník a pokračovat ve studiu svatého písma. Jaká pohroma! Ale žádný strach, toto je jen jeden z dalších tradičních rituálů. Otec nevěsty ví, co dělat. Zastavuje ženicha na odchodu, nabízí mu kokosový ořech a přesvědčuje ho, že už je dostatečně vzdělaný. Znovu mu nabízí svoji dceru. Ženich se nakonec rozhodne zůstat. Vše je zachráněno.
Pro úspěch manželství je důležité, aby bylo od ženicha a nevěsty odehnáno zlo. K takto zaměřeným rituálům dochází během svatebních obřadů mnohokrát a v různých formách. Často obsahují symboliku duševní i fyzické čistoty, která je v hinduistickém náboženství velice důležitá. Před jakýmkoliv obřadem se musí účastníci omýt svěcenou vodou nebo vykoupat v posvátné řece. První rituál druhého svatebního dne také začíná symbolickým očištěním ženicha a nevěsty. Oba sedí na houpačce ozdobené jasmínovými květy a pět vybraných žen z nevěstiny rodiny odhání od páru zlo tím, že jej nechávají „nalepit“ na červeně a žlutě obarvené lepkavé rýžové koule, které pak zahazují daleko od páru, a to postupně do všech čtyř světových stran.
Když je zlo odehnáno, může být zahájen hlavní blok ceremonií, který vyvrcholí předáním nevěsty jejímu novému pánovi, ženichovi, a vlastním uzavřením manželství. I otec nevěsty nejprve prokáže ženichovi úctu tím, že mu obřadně umyje nohy. Nevěsta pak usedne otci na klín, otočená směrem na východ. V ruce má kokosový ořech a zlatou minci. Když dojde k symbolickému převodu vlastnictví nevěsty z otce na ženicha, položí nevěsta svoje dlaně do dlaní otcových. Ten je obřadně přenese do dlaní ženicha, přičemž matka nevěsty je polévá vodou. Poté nevěsta obdrží od ženicha nové, devět yardů dlouhé sárí. Nyní se musí jít převléci, přičemž ji doprovází skupina žen ze ženichovy rodiny. Pro ty je to první a poslední příležitost si nevěstu řádně prohlédnout a případně odhalit skrývané fyzické neduhy. Když na nevěstě nic špatného neobjeví, může obřad pokračovat.
Ženich pak společně s knězem zažíhá oheň, symbol domácnosti. Nyní je zahájena série modliteb, v nichž ženich žádá, aby k němu byla jeho budoucí žena hodná a aby ji bohové zbavili všech nedobrých vlastností, které by mohly škodit jejich manželství, a také všech fyzických problémů, které by mohly zabránit zrození potomků. Tato série vrcholí v přesně načasovaný okamžik uvázáním přívěšku mangalia.
Pro většinu lidí je uvázání mangalia vyvrcholením svatby, avšak manželství tímto krokem ještě není uzavřeno. Dokonce i indické právo nepovažuje svatbu za právoplatnou, dokud není proveden rituál sedmi kroků. Při něm ženich uchopí nevěstu levou rukou za její pravou nohu a vede ji přes pódium. Při každém kroku opakuje po knězi jednu ze sedmi předepsaných modliteb. Nejprve se modlí, aby zajistil pro nevěstu dostatek jídla, síly, radosti, rozkoše a bohatství; dále aby nevěsta dodržovala náboženské rituály a aby se společně s ním modlila a prováděla hinduistické ceremonie.
Po dvou hodinách je celý obřad u konce. Novomanželé přijímají gratulace a dary. Swetha nás před svatbou nabádala: „Většina lidí dnes dává peníze, je to nejpraktičtější. Ale pozor, nesmí se dávat zaokrouhlená částka. Dobré sumy jsou 101, 1001 atd.“
...Před naším odjezdem se Swetha a Karthik přicházejí s námi do hotelu rozloučit a přinášejí nám pár sladkostí jako výslužku. Poslední dva dny byly první, které strávili spolu. Mlčky se ptáme, jak to zvládnou. Swetha si Karthika brát nechtěla, jen plnila vůli rodičů. Teď je na ní a na Karthikovi, zda si dokáží vytvořit harmonický vztah. Díváme se za nimi z okna, když odcházejí. Pomalu mizí v hluku a zmatku indické ulice. Drží se za ruce...