Iowa City (Iowa) - Monterrey (Mexiko)

Úterý 18.5. 1999

Vypráví Marek:

 Iowa City

Přestože jsme byli téměř nabalení, stejně jsme šli v pondělí 17.5. spát až po půlnoci. Takže vstávání ve 4:45h nebylo nic příjemného. Nicméně nutné to bylo. Letadlo do Chicaga nám letělo ze Cedar Rapids, Iowa (30 minut autem po dálnici) v 6:30h, a tak jsme si říkali, že musíme kolem 5:30h vyrazit z domu. Jenže Tom Zabel, Jitčin spolužák, který nás měl vyzvednout v 5:20h a dovézt na letiště, přijel až po dvou Jitčiných telefonátech v 6:00h (nemohl najít klíče od auta). Jen zázrakem jsme stihli doběhnout letadlo v 6:29h. O pár minut později se rozjelo. Malé vrtulové letadlo, lačný žaludek a letová výška odpovídající výšce mraků nebyla nejlepší kombinace. Pěkně to skákalo. Tak zle mi v letadle ještě nebylo, ale nakonec jsme přece jen přistáli. Let Chicago – San Antonio (v podstatně větším letadle) už byl bez problémů.

 San Antonio

V San Antoniu jsme zjistili, jak se dostat z letiště městskou autobusovou dopravou na stanoviště Grayhoundu, jediné americké společnosti poskytující dálkovou autobusovou dopravu po USA. Měli jsme do odjezdu asi 40 minut čas a já jsem se rozhodl, že by přece jen bylo dobré pořídít si nějaké cestovní pojištění. A protože osobní majetek, který má člověk s sebou na cestách, je většinou zahrnut v pojistce bytu, zavolal jsem naši pojišťovnu. V okamžiku, kdy k zastávce dorazil autobus, jsem už znal všechny podmínky smlouvy a cenu pojistky. Nicméně, musel jsem pohovor přerušit, když pro mě přilítla Jitka s tím, že kvůli mě nechala čekat celý autobus. Městská autobusová doprava v San Antoniu se zdála být velmi spolehlivá. Řidič nám dobře poradil, jak máme přesednout a vše jsme lehce zvládli. San Antonio vypadá jako velice pěkné město…až na to vedro. Na autobusovém nádraží jsme měli asi 30 minut čas, tak jsem znovu zavolal na pojišťovnu a zřídil pojistku na $15.000 za $85 na rok a se $250 spoluúčastí. Alespoň něco. (V USA se dá většina věcí vyřídit po telefonu a bez lítání po úřadech, což člověku dokáže zpříjemnit život.)

 Laredo

images/small/J1_01.JPG (68678 bytes)Cesta autobusem do Lareda (Texas, USA) proběhla hladce. V Laredu jsem se snažil najít cestovku, která by prodávala klasické, lepší cestovní pojištění, ale neuspěl jsem. Laredo je kousek od mexických hranic a už je napůl mexické. Mnoho Mexičanů tam pracuje, jiní tam chodí nakupovat. Do Mexika vedou dva mosty přes řeku Rio Grande; po jednom z nich chodí pěší. Před mostem jsme zaplatili mýtné a s batohy na zádech jsme se vrhli do davu Mexičanů vracejících se přes řeku domů. Překvapivě nás nezastavil žádný celník a my jsme žádného nevyhledávali.

 Nuevo Laredo

Těsně za celnicí, teď už v Novém Laredu (Nuevo Laredo), se nám naskytl pohled, který mě docela šokoval. Všechno se mi zatmělo před očima a já se viděl zpátky v Indii. Troubící auta protlačující se úzkými, lidmi přeplněnými uličkami s maličkými domečky po stranách. Obchůdky se zbožím na první pohled vypadajícím stejně jako ty v Indii. A hned v dalším momentě další rána: Vrhli se na nás dohazovači a španělsky vyřvávali: „Taxi, taxi!“ a „Hotel!“ Děti škemraly o peníze a tahaly nás za kalhoty. Všichni cítili v cizincích peníze. Jitka se tomu všemu k mému údivu jen smála a všechno to se zájmem pozorovala, zatímco já je odháněl a obával se, aby nám v té tlačenici nezkusili něco ukrást. Naštěstí dohazovači byli mnohem jednodušeji odehnatelní, než jejich indické protějšky. Uf! A tak jsme se mohli dále proplétat k hlavnímu náměstí, odkud měly podle našeho knižního průvodce vyjíždět místní autobusy k hlavnímu autobusovému nádraží na kraji města. Několik dobrotivých Mexičanů nás sice nejprve poslalo někam jinam, ale nakonec se ukázalo – stejně jako ještě tolikrát později v průběhu celé naší cesty – že náš nezaplatitelný průvodce měl pravdu. Autobusy skutečně jely z náměstí.

Nasoukali jsme se do stařičkého minibusu bez klimatizace (to horko!), jehož už tak hlasité rachocení přeřvávala ještě hlasitější mexická dechovka, kterou si pouštěl řidič z kazeťáku, a dokonale tak doplňoval okolní zmatek a hluk. No nazdar. (Jitka: Já se tomu zase pobaveně zasmála, i když částečně to byla reakce na můj údiv. Člověk se najednou cítil jako v jiném světě. Vždycky mě bavilo pozorovat lidi a tady to bylo jako na divadle. Moc se mi to líbilo. Všechno to tam vřelo. Lidi byli mnohem emotivnější – tuhle se hádali a tamhle si podupávali do rytmu… Nicméně musím podotknout, že centrum Nového Lareda bylo pár snad nejdivočejších uliček, do kterých jsme se kdy v celém Mexiku dostali.)

Dobří lidé v minibusku nám poradili, kde máme vystoupit, a my jsme se najednou ocitli v moderní budově autobusového nádraží. Lístky cenově odpovídaly tomu, co říkal náš průvodce (opět) a první nákup ve španělštině proběhl hladce. Autobus jel v 19:30h a do Monterrey měl dorazit ve 22h. S drobným zpožděním jsme těch 250 mil ujeli za 3 a půl hodiny. Autobus byl moderní, lehce klimatizovaný a bylo v něm až neuvěřitelně hodně místa na nohy. Pohoda.