Monterrey (Mexiko)

Úterý 18.5. 1999 (pokračování...)

V Monterrey jsme z nádraží zavolali Albertovi. (Jitka: Marek potkal Alberta při studiích v Grenoblu, ve Francii, kde Alberto studoval a žil s celou svojí rodinou několik let. Alberto, jeho žena Elizabeth, 12-tiletá dcera Elizabeth a 10-tiletá dcera Synthia mluví francouzsky. Čtyřletý Antonio se ve Francii narodil.) Mexičané používají čipové telefonní karty, což se mi líbí. Alberto, Elizabeth a Antonio pro nás přijeli na nádraží asi po půl hodince. Mezitím jsem zjistil, se kterou společností a kdy se můžeme po pár dnech vydat dál.

M128.JPG (57442 bytes)Alberto nedávno koupil nedostavený, dvoupatrový dům v hezké, klidné čtvrti. Až ho dostaví, bude pěkný. Je docela velký a má spoustu zajímavých detailů. Kruhový výhled z obýváku v přízemí do dvora, točité schodiště s kovaným zábradlím do patra, kulaté okénko ve výklenku nad vchodem apod. Povídali jsme si s Albertem (anglicky) asi do půlnoci. Alberto má teď dvě zaměstnání – obě na plný úvazek. Snad jen přechodně – dokud nedostaví dům. Potřebují finance. Alberto počítá, že ještě tak rok to tak bude muset vydržet. Je to dost únavné. Elizabeth se teď stará o dům a o malého Antonia. Co se vrátili z Francie, tak nepracovala, ale ráda by zase začala učit ekonomiku. Má vystudované MBA jako já. Alberto učí na dvou školách – jedné státní a jedné soukromé. Na státní učit musí, protože stát mu poskytl stipendium na studium ve Francii. Jenže ho tam moc neplatí, tak si přibral ještě druhou, lépe placenou práci.

Přidělili nám Antoniův pokojíček s uzounkou postýlkou, ale my byli rádi, že se můžeme konečně vyspat. Byl to dlouhý den. Za jemného vrčení přenosného větráku, nezbytného v horkém Monterrey, jsme okamžitě usnuli.

Pozn.: Albertovi jsme přivezli plzeňské pivo, které ocenil, a Elizabeth jemný italský šátek.

Středa 19.5. 1999

Vypráví Marek:

Monterrey je velké, moderní, hodně zamerikanizované město. Sedí v údolí mezi třemi horami. Tak jsme si ho s Elizabeth vyjeli prohlédnout. Ráno jsme nejdřív jeli k Albertovi do školy (do té státní), pak do parku na kopci nad městem a nakonec něco nakoupit. Taky nás Elizabeth zavezla na údajně nejlepší tacos v Monterrey, které dělá její kamarádka Violeta a její maminka. Ženské byly moc příjemné a opravdové obchodnice. Prodaly by nám všechno, co měly. J A jejich tacos byly opravdu dobré.

Vypráví Jitka:

Tacos jsou malé placky z kukuřičné nebo žitné mouky a vody, které Mexičané opékají na sucho na rozpálených železných plotýnkách. (Někdy je jen ohřívají tím, že je namočí do oleje a hodí zpět na plotýnku.) Placky se plní dvěma druhy masa. Buď mletým hovězím nebo na větší kousky nasekaným vepřovým, které se nejdříve obdělá na plotýnce jako přírodní řízek. Na maso se dá čerstvě nasekaná cibulka, petrželka a salsa. Salsa se jí buď čerstvá nebo vařená. Je to směs cibule, rajčat, petrželky a pálivých papriček.

Odpoledne kolem druhé jsme se všichni sešli doma na oběd. Alberto vyzvedl holky ze školy a Antonia ze školky. Dětem jsme dali na přivítanou americkou čokoládu, čímž jsme si je získali. Sinthia a Elizabeth mladší mluví trochu anglicky, tak jsme se s nimi jakž takž dorozuměli. Navečer jsme jeli s Elizabeth shánět mapy Mexika a oblastí, kam jsme chtěli vyrazit. Nakonec jsme koupili jen atlas Mexika 1:1000000 – nic lepšího neměli. Večer jsme všichni kromě Alberta jeli na obrovskou pouť (dobytčí trh, stánky, kolotoče). Děti se ohromně bavily a chodily s námi od stánku ke stánku hezky za ruce. Marek se stal Antoniovým oblíbencem, protože mu jednak rozuměl (já moc ne a bavila jsem se spíš s holkami anglicky) a jednak ho nadchl tím, jak vysoko ho uměl vyzvednout, takže si Antonio mohl na leccos sáhnout. J

Alberto s námi nemohl, protože pracuje v jedné škole od 8h do 14h a ve druhé škole od 16h do 22h. Potkali jsme se s ním až po 22h doma u večeře. Pak jsme si s ním povídali a ochutnávali mexické pivo. Chutnalo nám. Šli jsme spát až po půlnoci.

Čtvrtek 20.5. 1999

Vypráví Marek:

Trošku jsme dospávali a vstali jsme až v 9h. Po snídani jsme s Elizabeth zase vyjeli objevovat Monterrey. První na programu byla prohlídka pivovaru. V Monterrey je spousta pivovarů. Město prý zásobuje pivem skoro celé Mexiko. Rozhodně to můžeme potvrdit. Všude, kde jsme celý měsíc jezdili, prodávali značky piva vyrobené v Monterrey.

Nejdřív jsme si prohlédli muzeum umění umístěné v jedné části staré, cihlové, ale krásně opravené budovy pivovaru. Nestálo za moc, vystavovali tam příšerné věci. Krátká exkurze pivovarem už byla lepší. V zahradě před pivovarem čepovali zadarmo pivo na ochutnávku (opět průvodce nelhal). V budově vedle pivovaru je muzeum baseballu, který je v Mexiku asi stejně populární jako fotbal.

Vypráví Jitka:

Cestou domů poslala Elizabeth Marka koupit hotové jídlo na oběd do jedné pěkné restaurace. Elizabeth zvládá anglicky jen trošku, takže se rozhodla, že do nás natluče španělštinu. J Myslela to dobře – chtěla nás připravit na naši cestu. Museli jsme se s ní bavit zásadně španělsky. Marek to zvládal a já dost koktala, ale rozuměla jsem jí dobře. No… Marek teda vyrazil a koupil flautas, což jsou fritované (tedy docela tvrdé) tyčinky z jakéhosi těsta plněné hovězím masem. Jenže to si Marek dal. Všichni si doma pomlaskávali, jen Marek nemohl flautas jíst kvůli nedávno vytrženému zubu. Neměl ještě zahojenou dáseň. Elizabeth mu teda honem udělala jakousi náhradu, ale moc toho nebylo, takže Marek odpoledne docela vyhládl.

Odpoledne tak od 14 do 17h bývalo v Monterrey takové vedro, že se nedalo dělat nic jiného, než si dát dvacet. V cihlovém domě bylo dobře. Po siestě jsme s Elizabeth a dětmi vyrazili koupit lístky na večerní show následovanou kohoutími zápasy. Cestou zpět domů jsme se zastavili v potravinách na nákup a Marek tam najednou úplně odešel – udělalo se mu na nic. Asi z toho, jak byl zesláblý a hladový a možná z vedra, kdo ví…

Vypráví Marek:

M136.JPG (86157 bytes)Naštěstí jsem to vyřešil vydatnou večeří, čajem s medem a asi půlhodinovou relaxací, takže jsem se před večerní akcí vzpamatoval. Něco před 23h jsme s Jitkou a Albertem vyjeli na Palenque do kruhového amfiteátru na okraji velkého areálu, kde jsme byli s dětmi na pouti. Vrcholem večera měl být koncert známé mexické zpěvačky Dulce (= sladká) naplánovaný na půlnoc. Pro nás ovšem byly daleko zajímavější kohoutí zápasy, které se konaly ještě před koncertem. Jeden zápas asi tak každou půlhodinu. Viděli jsme tři. Mezi zápasy se odehrávalo veliké sázení na vítěze a několik kol loterie (člověk si koupil lístek s číslem, pořadatelé zatočili kolem s čísly a které se zastavilo na šipce, vyhrálo). Palenque je prý tradiční show, malé kruhové pódium  a kolem dokola hlediště. Mezi diváky chodí prodavači nápojů, dole vyřvává jeden vyvolávač a kolem něj po pódiu pobíhá plno lidí organizujících sázení. Nejzajímavější jsou holky, které prodávají lístky na loterii tak, že lístek hodí do rozříznutého tenisáku, hodí ho divákovi, divák z balónku vytáhne lístek, vloží do něj peníze a hodí ho zpět holce na pódium. Popřípadě se to ještě opakuje, když se musí divákovi vrátit nějaké peníze. Stejně vyplácí výhry – pokud nejsou vysoké, to je pak donesou osobně. Házení šlo holkám docela přesně, s chytáním to bylo horší. Někteří diváci sázeli na kohouty dokonce mezi sebou.

M133.JPG (64762 bytes)Kohoutí zápas začíná představením kohoutů. Oba kohouty pustí do rynku, majitelé je mají přivázané na provázku a kohouti si chvilinku majestátně vykračují podél mantinelů kolem kruhového jeviště/rynku. Vypadají krásně. Jsou velcí a mají krásně lesklé a na ocasech barevné peří. Pak si je majitelé zase opatrně vezmou do náruče a sázení na vítěze mohutně pokračuje. Rozhodčí pak s pomocí majitelů nasadí kohoutům na pařáty ostruhy (je to vlastně jen jeden břit nasměrovaný za kohouta), aby boj byl skutečně smrtelný. Před bitvou majitelé pustí kohouty na moment na zem – proti sobě. Drží je ale u toho za ocas, aby na sebe ještě nemohli. To už jsou kohouti docela nadržení. Pak je majitelé nechají do sebe jednou klofnout – to je ještě drží v náručí. Pak je odnesou do protilehlých koutů rynku a na pokyn rozhodčího vypustí. Kohouti se na sebe vrhnou. Překvapilo nás, jak vysoko u prvního náletu vyletí. Hned do sebe začnou řezat, kolem prýští krev, a brzo jeden z nich leží nehybně na zemi. To většinou rozhodčí pokyne majitelům, aby kohouty zvedli a prohlídli. Pokud jeden z nich není mrtvý, tak se pokračuje. Brzy je po všem – někdy stačí jen pár sekund. Poražený je mrtvý nebo skoro mrtvý a vítěz je ten, co se na konci udrží aspoň chvíli ve stoje.

M134.JPG (50775 bytes)Koncert začal až něco před 1h ráno. Dulce měla velký úspěch a zpívala skutečně dobře. Melodické písně, hlavně o lásce. (Jitka: Překvapilo mě, jak moc jsme rozuměli textům těch písniček. Na druhou stranu – člověk si přeložil jednu a věděl, co bude v těch dalších.)

Domů jsme se dostali až po 3h ráno.

Vypráví Jitka:

Jak žije Alberto a jeho rodina?

Všichni vstávají ráno kolem sedmé. Nasnídají se a Alberto odveze holky do školy a sám pak jede dál na osmou do práce. Elizabeth vypraví a odveze Antonia na devátou do školky a pak si jde zaběhat do parku. Pak se stará o domácnost, nákupy, vaření a práce na domě a v jednu jede Antonia zase vyzvednout ze školky. Alberto skončí v první práci ve dvě a po cestě domů vyzvedne holky ze školy. Všichni se sejdou kolem půl třetí doma na oběd. Poté Alberto sleduje fotbal v televizi (je to jeho jediný volný čas v průběhu dne) a děti chvíli pěkně dovádějí, do čehož nás s Markem taky zatáhli. Pak holky dělají úlohy do školy a Antonio spí (Elizabeth někdy usne s ním). Alberto jede na čtvrtou do druhé práce. Navečer se děti s Elizabeth baví různě – chodí se bavit do parku nebo za příbuznými nebo jsou doma apod. Kolem osmé si dají večeři a holky jdou v devět do postele. Antonio ještě vyvádí (spal odpoledne) a jde spát po desáté. Kolem půl jedenácté se Alberto vrátí z práce a dá si večeři.  

Elizabeth říkala, že jejich rodina patří ke střední vrstvě. Nejsou ani chudí, ani bohatí. Chudí prý vydělávají jen US $25 týdně.

Pátek 21.5. 1999

Vypráví Marek:

Spali jsme až do desíti. Kolem poledne jsme vyrazili vybrat peníze, poslat poštu a s Elizabeth zařídit nějaké její vyřizování. Po obědě, kolem třetí, jsme si jeli s Albertem koupit lístek na půlnoční autobus.

Zbytek odpoledne jsme pak strávili doma a až po šesté jsme vyrazili s dětmi a Elizabeth do pěkného parku La Espaňa. Byl moc hezky upravený a čistý, ale muselo se tam platit vstupné. Bylo tam plno obchůdků s jídlem. Měli jsme vařenou kukuřici na špejli pomazanou majonézou (máslo neměli). Děti a Elizabeth si na to nechaly ještě přidat pálivou papriku. Brrr… Pak jsme se prošli po parku a projeli se v autíčkách na jakési dráze. Holky jely spolu a já s Antoniem. Skoro jsem se do toho autíčka nevešel. Poté jsem s Antoniem a Synthií dělal letadýlka, až dokud se mi z toho motání neudělalo totálně špatně. Musela to na chvíli převzít Jitka, ale ta unesla jen Antonia, Synthii ne. Naštěstí jsme měli lístky až na půlnoční autobus, tak jsem se do odjezdu stačil trochu vzpamatovat. Z parku jsme se vrátili domů asi v půl deváté, rozloučili jsme se s děvčaty, protože šly spát, a sbalili jsme si zavazadla.

Na večer byla původně naplánovaná velká fiesta (= oslava) na naši počest, ale nic se nekonalo, protože kamarádi, které Elizabeth pozvala, nemohli přijít. Škoda. Stejně to od Elizabeth a Alberta bylo hezké.

Když se Alberto vrátil po desáté z práce, tak nám zavolal do Papantly, kam máme namířeno, a zamluvil nám hotel. (Po telefonu to znělo, že bude horší kvality, než je psáno v našem průvodci. Tak uvidíme.) Pak jsem se z jeho přenosného počítače snažil připojit na Internet, abych mu stáhl Víťovu adresu a fotku, ale nepodařilo se to. Alberto, Elizabeth a Antonio nás doprovodili na autobusové nádraží. Když jsme se loučili, tak Antonio byl celý smutný, že odjíždíme, pokřižoval nás a políbil. Slíbili jsme mu, že se za 4 týdny ještě ukážeme. A jeli jsme.

Pozn. o provozu v Monterrey: Vše vystihuje to, že Elizabeth se každé ráno, než sedne do auta, pokřižuje a teprve pak vyrazí do ulic.