Accapulco

Sobota 5.6. 1999

(Puerto Angel – Acapulco)

Vypráví Jitka:

 Puerto Angel

Ráno mě vzbudili vřískající papoušci a zpívající černí, kosovití ptáci s dlouhým ocasem už kolem šesté. Po chvilce ale utichli, tak jsem spala dál až do sedmi, kdy už se vytrvale kokrhající kohout prostě nedal přeslechnout. Marek ještě spal, tak jsem se přesunula do naší houpací sítě, pozorovala moře a džungli a naslouchala dění v probouzející se vesnici pod námi. Marek se ke mně za chvíli přidal. Pak jsme si dali snídani – sladké pečivo a banány – a sbalili jsme. Na korbě místního taxíku „camione“ (malý náklaďáček) jsme opustili zapadlé a líné Puerto Angel a vydali se do Pochutly na autobus. (Camione nás stál jen 6 pesos za oba, tradiční taxík byl za 15-20 pesos.) Marek po cestě fotil z korby náklaďáčku džungli.

 Pochutla

Autobus společnosti Estrella Blanca (= Bílá hvězda) měl jet z Pochutly do Acapulca (465km) osm hodin (10h-18h), ale trvalo mu to skoro o hodinu déle. Nejdříve jsme projížděli kopečky porostlými hustou džunglí (palmy, křoviska, popínavé rostliny). Pak jsme se na chvíli vzdálili od pobřeží. Ve vnitrozemí jsme viděli spousty kokosových sadů – řady a řady palem. Taky tam pěstovali avokádo. Mimo jiné jsme si všimli, že Mexičané často vypalují rozsáhlé plochy džungle a půdu pak zúrodňují. Silnička se dost dlouho klikatila doleva a doprava, nahoru a dolů, až se nakonec zklidnila.

 Acapulco

Do Acapluca jsme dorazili v sedm večer. Taxíkem jsme se za 20 pesos dopravili do hotelu El Torro Eiffel (= Eiffelova věž). V průvodci psali, že je to slušně vypadající hotel s výhledem na moře a malým bazénkem. Ale varovali, že ceny je nutné smlouvat. A měli pravdu. Majitelka hotelu, stará uštěkaná paní, se nás snažila vyždímat. Chtěli jsme tam zůstat dvě noci. Na první noc majitelka už neměla malé pokoje pro dva (oficiální cena 75 pesos na noc), jen jeden velký pro 6 osob. Donutila nás za něj zaplatit 200 pesos, i když věděla, že je pozdě večer a už ho nikomu jinému neudá. (Marek se sice šel podívat po okolních hotelích, ale všechny byly podstatně dražší a zase nebyly o tolik lepší.

Navíc už bylo pozdě večer a byli jsme docela unavení z dlouhé jízdy, tak jsme na to přistoupili.) Domluvili jsme se s paní, že nám na druhou noc dá pokoj pro dva za 100 pesos. Odmítli jsme ale za něj zaplatit rovnou, chtěli jsme ho nejdřív ráno vidět. To paní domácí urazilo, tak po nás ráno chtěla 120 pesos místo 100. Navíc nám do pokoje nic nedala a museli jsme si jít říct nejen o mýdlo a toaletní papír, ale i o výměnu prasklé žárovky v koupelně. Tento „extra“ požadavek majitelku z neznámého důvodu rozčílil. No, prostě, byli jsme z toho otrávení.

Teď ale zpět k prvnímu večeru.

 Hodili jsme si věci na pokoj, osprchovali se (bylo horko a vlhko, lilo z nás) a šli se podívat na známé náměstí La Quebrada hned pod hotelem. Náměstí se nachází na vršku skály asi 40 m nad hladinou moře. Ve skále je úzká soutěska, do které naráží obrovskou silou velké vlny. Voda v ní jen bouří. Náměstí La Quebrada je vyhlášené tím, že tu každý večer odvážní mladí kluci skáčí po hlavě z 25 až 35m výšky dolů do soutěsky. Stala se z toho hlavní turistická atrakce Acapulca. Za místo s dobrým výhledem na terase nad soutěskou se platí (12 pesos na osobu). Dnes jsme se na skokany podívali jen z dálky, zítra půjdeme fotit dolů na terasu.

Vrátili jsme se do hotelu a na společné terase si dali večeři (chleba s česnekem a sardinkami, Cola). Pak jsme padli do postele.

Nedělě 6.6. 1999

(Acapulco)

Vypráví Jitka:

 Acapulco

Včera večer jsme nemohli až do půlnoci usnout, protože na náměstí La Quebrada pod hotelem bylo moc rušno. Pak se to ale uklidnilo a my jsme spali s obrovským větrákem puštěným naplno až do sedmi. Mně se ráno ale vůbec nechtělo vstávat. Byla jsem ospalá, malátná a jaksi vnitřně rozrušená (měla jsem zlé sny). Marek mě teda nechal dál spát a šel koupit pečivo na snídani. Něco po osmé jsem vstala (už trochu odpočatější) a nasnídali jsme se. Pak nastalo již popsané intermezzo s majitelkou, když jsme se stěhovali do menšího pokoje. Byli jsme z toho s Markem oba naštvaní, ale rozhodli jsme se neztrácet čas stěhováním se do jiného hotelu kvůli jedné noci.

Před desátou jsme vyrazili místním autobusem na pláž La Caleta a odtud malou lodí dál na ostrov La Roqueta. Část dna lodi byla prosklená, aby turisté mohli pozorovat, co je pod hladinou. Kousek od pobřeží tu totiž mají zvláštnost – asi 2m vysokou sochu panenky Marie pod vodou. Zajeli jsme se na ni podívat, ale viděli jsme ji jen mlhavě. Také jsme zahlédli pár ryb. Na ostrově jsme přistáli u pěkné pláže se třemi restauracemi a slunečníky. Vedle pláže prodávali vstupenky do místního malého zoo, ale tam jsme nešli. Říkali nám, že je to spíš pro děti. Místo toho jsme nejdřív zamířili obhlédnout ostrov. Vedla tam cesta kolem dokola ostrova. Došli jsme po ní na malou plážičku schovanou mezi skalami. Bylo tam hezky, ale ve vodě to bylo samá skála a ostrý kámen a vlny mi připadaly docela silné, tak jsem se tam ani neodvážila. Marek se na krajíčku smočil. Plavat se tam nedalo. Pak jsme se vrátili na hlavní pláž, která už byla přelidněná turisty. Zjistili jsme, že za slunečník se musí platit 20 pesos. Taky nám vnucovali pití a ovoce. Tak jsme si hodili věci jen tak na písek a šli do vody. Koupání tam bylo skvělé, to teda jo. Jemný píseček a mírné vlny. Čvachtali jsme se tam spokojeně až do jedné. Pak jsme si v jedné z restaurací dali k obědu rybu s rýží, ale nebylo to nic moc.

Měli jsme koupenou zpáteční jízdenku, ale žádná loď naší společnosti nebyla v dohledu a vypadalo to, že ještě minimálně půl hodiny nepojede. Tak jsme jeli jinou lodí, která nás oba za 10 pesos svezla zpátky (čtvrtina naší jízdenky), a to až na hlavní náměstí – Zócalo. U Zócala jsme si koupili lístky na autobus na zítra do Taxca. (Ve vysoce turistickém Acapulku, kde z nás všichni jen tahali peníze a nikdo se na nás ani pěkně neusmál, nás už nic nedrželo.) Pak nás vyhnaly náhlé střevní potíže do hotelu (že by ta divná ryba, co jsme měli k obědu?). Po cestě jsme si stačili koupit pití.

 V hotelu jsme se natáhli a asi hodinku jsme spali. Od šesti do sedmi jsme se pak čvachtali v malém bazénku v hotelu. Večer jsme oba shlédli a Marek nafotil dvě představení skoků do vody v soutěsce pod náměstím La Quebrada – v 19:30h a ve 20:30h. Bylo to působivé. Asi šest skokanů v plavkách nejprve sestoupilo k soutěsce na její nižší straně (asi 15m vysoké), kde stálo publikum. Procházeli dolů mezi lidmi se zapálenými loučemi. Hádám, že žádnému z nich nebylo přes 25 let, jeden vypadal na patnáct. Pak jeden po druhém naskákali do vody (čekali na vhodný okamžik, aby je vlna nevynesla na moře) a přeplavali soutěsku na druhou stranu, kde vylezli (bosí a bez jištění) na téměř kolmou, 40m vysokou skálu. Nahoře na protější straně se pomodlili u malé kapličky a přichystali se na skoky. Skákali jednotlivě nebo po dvojicích a z různých výšek – nejdříve z 25m, pak shora ze 35m. (Jejich kolegové, kteří zůstali na protější straně, jim signalizovali, kdy je vhodný okamžik.) Skákali po hlavě s roztaženýma rukama a s prohnutými těly. Krásná letka. Při posledním nočním představení dokonce skákali s loučemi. Bylo to ohromně působivé. Zvlášť když člověk viděl, jak se voda umí dole v soutěsce rozbouřit.

Vysedávali jsme na náměstí a pozorovali hučící moře až pozdě do večera. Zítra moře opustíme a už se k němu nevrátíme. Vydáme se zase do vnitrozemí a do vysokých hor.