Cesta domů

Úterý 15.6. 1999

(Zacatecas - Monterrey)

Vypráví Jitka:

 Zacatecas

Celou noc dost pršelo a ráno jsme se probudili do silného lijáku. Bylo zamračeno a docela zima (přece jen jsme byli vysoko v horách). Na focení centra, které jsme měli před odjezdem do Monterrey v plánu, to moc nevypadalo. Ani se mi nechtělo z postele. Vstali jsme, nasnídali se a sbalili si bágly. Pak naštěstí téměř přestalo pršet. Čapli jsme deštníky a vyrazili na fotografický lov.

Hned vedle hotelu jsme narazili na stánkaře, který prodával jedlé kaktusy. Marek zamířil foťák, zapnul blesk a – cvak! Totálně tím překvapil milého strejdu stánkaře, který zrovna soustředěně zbavoval kaktusové listy bodlinek. Zůstal tam stát jako přimražený s otevřenou pusou. Ostatní stánkaři i my jsme se museli smát. Pak jsme nafotili typické uličky v centru, radnici, kostel, apod. V 11h jsme si hodili foťáky zpátky na hotel a zašli si na předčasný, ale nutný oběd (čekala nás alespoň 6-tihodinová cesta autobusem do Monterrey) do sousední taquerie (restaurace, kde dělají hlavně tacos). Dali jsme si grilované kuře, placky a fondue. Kuře šlo, sýr za moc nestál. Pak jsme si vyzvedli v hotelu batohy a kolem poledne vyrazili na autobusové nádraží na okraji města. Ve 12:30h nám jel autobus do Monterrey. Čekali jsme, že bude mít asi půl hodinky zpoždění, protože vyjížděl odjinud a v Zacatecas zastavoval jen na pár minut.

Nakonec přijel až v 15h. Řidič říkal, že je zdržela hodinová vojenská prohlídka a silný déšť. Cesta pak už probíhala dobře, ačkoliv ze začátku jsme jeli dost pomalu. Lilo, horská silnice byla ve špatném stavu, samá serpentina a často bez krajnic a bez svodidel. Jakmile jsme sjeli z hor, už to bylo v pohodě. Minuli jsme několik vojenských hlídek, ale žádná nás nezastavila. Ve 21:30h jsme dojeli do Monterrey.

 Monterrey

Z nádraží jsme zavolali Elizabeth a Alberto pro nás přijel těsně po desáté. To už jsme měli zjištěné spoje do Lareda a rozhodli jsme se jet další den o půlnoci.

Před Albertovým domem na nás čekala Elizabeth s její maminkou a sestrou. Pozdravily nás a odjely domů. Pak jsme s Albertem a Elizabeth klábosili až do jedné. Byli rádi, že jsme po cestě neměli žádné problémy a že se nám Mexiko moc líbilo. Elizabeth pořád chtěla vědět, kde se nám líbilo nejvíc. Čekala, že řekneme, že v Oaxace. Zklamali jsme ji. J Víc jsme byli omráčeni Theotihuacánem, výletem do Hierve del Aqua a turisty zatím nepoznamenanou vesničkou Puero Angel.

S Albertem jsme si povídali obecně o životě v Mexiku. O podplácení, smlouvání, apod. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že minimální mzda je 800 až 900 pesos na měsíc (80 až 90 dolarů). Dělníci ve fabrikách prý mívají asi dvakrát tolik.

Středa 16.6. 1999

(Monterrey)

Vypráví Jitka:

 Monterrey

Vstali jsme kolem osmé. Alberto s holkama už odjel, ale Antonio měl zpoždění a ještě nebyl připravený na cestu do školky.

Tak jsme si s ním hráli. Hlavně velký oblíbenec Marek. J Pak Elizabeth odvedla Antonia do školky (kolem 9h), zatímco my jsme si dali sprchu a nasnídali se. Kolem 10h jsme s Elizabeth vyrazili do města. Zajeli jsme do banky, na nákup a do Sears (americká síť obchodních domů, kde měli výprodej oblečení (70% sleva). Elizabeth tam koupila celou kabelu oblečení pro děti a dvoje dupačky pro naše společné kamarády Vítka a Ivetu Petráňkovy, kteří čekali miminko.

Vrátili jsme se tak akorát včas, abychom kolem 13h vyzvedli Antonia ze školky. Antonio pak opět plně zaměstnával Marka, zatímco Elizabeth a já jsme vařily k obědu „mole“. Mole je omáčka z najemno rozdrcených arašídů, mandlí, kakaa, slunečnicových semínek a koření. Nezředěná je dost ostrá a má tmavě hnědou barvu. Elizabeth ji dělala s kuřetem takto:

V osolené vodě uvařila kousky kuřete a dala je okapat. Ve vývaru pak povařila 4 rajčata a když změkla, tak je vyndala a rozmixovala s jednou čerstvou cibulí. Směs přilila do vývaru, přidala 3 vrchovaté lžíce kašovitého mole, povařila asi 10 minut a omáčka byla hotová. Na talíř servírovala rýži ochucenou červenou paprikou, kuře polité omáčkou mole a vařené červené fazole. Bylo to moc dobré. Udělala to pro nás méně ostré. Obvykle to prý neředí tolik vývarem z kuřete.

Taky mě Elizabeth naučila vařit fazolovou polévku „Frijoles de Charoz”. (Frijoles = fazole, charoz = samostatně hrající hudebník.) Fazole se uvaří ve slané vodě a vyjmou se. Do vývaru se dá vařit posekaná cibule, petrželka a rajčata. Po chvíli se přidá rajský protlak, kousek pokrájeného uzeného a párku. Nakonec se do polévky vrátí fazole. Mňam.

Kolem druhé přijel Antonio s holkama a naobědvali jsme se. Ve čtyři Alberto zase odjel do druhé práce a my všichni ostatní k Elizabethině sestře. Odvezli jsme tam Cynthii a Elizabeth, aby šly se sestřenicí na angličtinu. Poté jsme se s Antoniem a Elizabeth vrátili domů.

Marek a Antonio si dali siestu, zatímco já s Elizabeth jsme umyly nádobí a pak si povídaly nad zmrzlinou. Dostavili se zedníci a během dvou hodin hezky omítli zadní zeď dvorku. Elizabeth s nimi byla náramně spokojená. Elizabeth si stěžovala, že práce na domě pokračují pomalu. Mají prý velké problémy se řemeslníky. Nechají si platit předem, trvají na ústních dohodách a neakceptují písemné smlouvy. Někdy prostě zmizí i s penězi a hotovo.

Navečer Elizabeth s Markem vyzvedli holky i s jejich sestřenicí z angličtiny a tohle dívčí trio pro nás pak připravilo představení. Usadily nás na dvorku a pak kouzlily a zpívaly (španělsky i anglicky) a tancovaly. Antonio taky tancoval. Bylo to od nich moc pěkné.

Holky šly spát kolem deváté, tak jsme se s nimi rozloučili. Pak jsme si hráli s Antoniem. Kolem desáté se vrátil Alberto z práce a všichni jsme naposledy společně povečeřeli. Pak nás Alberto s Elizabeth odvezli na nádraží. O půlnoci jsme vyjeli směrem na Laredo.

 

 

 

 

Čtvrtek 17.6. 1999

(Monterrey - Laredo - Iowa City)

Vypráví Marek:

 Monterrey

Začala téměř 24h cesta do Iowa City. Měli jsme koupené lístky z Monterrey až za hranice, abychom se v noci nemuseli přesouvat pěšky s Nuevo Laredo v Mexiku do Lareda v Texasu, USA (asi 5 km).

 Laredo

Asi 20km před Nuevo Laredo jsme zastavili na pohraniční zastávce u dálnice. Koukli nám do pasu a na turistickou kartu, což je povinný doplněk víza.  Jelikož jsme nikde neměli razítko s datem vstupu do Mexika (prošli jsme tenkrát hranici pěšky, za bílého dne a nikdo po nás nic nechtěl), tak nás vyhnali z autobusu. Čekali jsme to, protože platnost víza je omezená na 30 dní. Předpokládali jsme, že budou chtít ověřit, že jsme nebyli v Mexiku déle. Naštěstí nám nedělali problémy. Jen se zeptali, kdy jsme vjeli do Mexika a jaká americká víza máme. (Pozn.: USA a Mexiko mají jakousi dohodu, že ve 30km pásmu kolem hranic Američané nemusí mít turistickou kartu. Asi proto byla mexická hraniční stanice tak daleko od hranic.) Na hranicích už byli jen Američané. Museli jsme z autobusu vyndat všechna zavazadla a nechat je projet rentgenem. Řekli nám, že musíme přihlásit úplně všechno, co jsme koupili, ale než jsme stačili vymyslet kde, tak se všichni vraceli do autobusu, tak jsme si s tím nedělali starosti. Ve 4:15h jsme dorazili do Lareda. Na nádraží jsme zjistili, že nám jede autobus do San Antonia už v 5:45h a že nemusíme čekat až do 7:15h, na kdy jsme měli lístek.

 San Antonio, Texas

Kolem 8:30h už jsme byli v San Antoniu. A protože jsme neočekávaně měli dost času (letadlo nám letělo až ve 12:45h), prošli jsme si centrum.

Mají tam moc hezkou promenádu kolem uměle vybudovaného vodního kanálu, po kterém jezdí loďky. Kanál je pod úrovní silnice a schází se k němu po schůdcích. Sem tam se dá přejít po mostě z jedné strany kanálu na druhou. Po obou stranách kanálu jsou vyasfaltované chodníčky a lavičky. Chodníčky jsou osázené kvetoucími stromy a keři a kolem nich se táhnou krásné hotely. Taky jsme zavítali do historického centra zvaného Alamo. Je symbolem boje Texasu za nezávislost.

Autobus z centra na letiště jsme si našli podle plánku, který jsme si obstarali na letišti cestou do Mexika.

 Chicago

Let do Chicaga byl bez problémů. V Chicagu jsme měli 4 hodiny čas, tak jsme chtěli také zajet do centra, ale vzdali jsme to. Zjistili jsme totiž, že jen jízda metrem z letiště do centra trvá 3/4 hodiny. Najedli jsme se, poseděli a zašli jsme si koupit prášky proti nevolnosti - pro případ, že by to s malým letadlem, jaké obvykle na této trase létá, zase houpalo. Ale let byl klidný.

 Cedar Rapids / Iowa City

V Cedar Rapids na nás čekal Markův spolužák Rob. Za půl hodinky jsme byli doma v Coralville (u Iowa City).