Guadalajara

Pátek 11.6. 1999

(Uruapan – Guadalajara)

Vypráví Marek:

 Uruapan

La Línea Plus, luxusní linka, kterou jsme jeli, vypadala uvnitř spíše jako letadlo než jako autobus. Před nástupem každý dostal plechovku Coca Coly a malou svačinku (arašídové oříšky, oplatek a dva bonbóny) zatavenou v igelitovém sáčku. Sedadla byla velice pohodlná a prostorná. Vzadu v autobuse byl dokonce kávovar a specielní sedadlo pro „letušku“, ale ta s námi nejela. Stihli jsme shlédnout dva filmy. Dokonce byly kvalitnější než obvykle.

 Guadalajara

V Guadalajare jsme si na nádraží dali oběd v tentokrát trochu lepší, ale přece jen nádražní restauraci. Pak jsme našli správnou zastávku městského autobusu a po ¾ hodinové jízdě dorazili do centra obrovské Guadalajary. K vyhlídnutému hotelu jsme došli celkem snadno a pokoj se nám zamlouval.

Asi o půl páté jsme vyrazili objevovat Guadalajaru. Nejprve jsme zašli do prádelny a nechali si vyprat kupu prádla. Pak jsme prošli několik ulic a náměstí v centru. Bylo tam všude rušno a jeden obchod na druhém, ale působilo to příjemně. Guadalajara je v porovnání s jinými částmi Mexika velice civilizované město. Je to druhé největší město hned po Mexico City.

Zabrousili jsme do obchodů s CD nahrávkami, protože jsme si chtěli koupit nějakou mexickou muziku, kterou jsme často slýchávali v autobusech. Naštěstí nám pustili, co jsme chtěli, a nechali nás vybírat. Zjistili jsme, že se nám nejvíc líbí Mariachis, což jsou kapely typické právě pro Guadalajaru. Původně hrávali pouze na strunné nástroje, ale dnes přidávají i dechové, hlavně trubky. Vždycky vystupují v úzkých kalhotách, vestičkách a širokých kloboucích stejné (většinou černé nebo jiné tmavé) barvy. Boční švy kalhot, konce rukávů a límce mívají zdobené výšivkou nebo pobité stříbrnými či zlatými cvoky. Jedno CD s Mariachis jsme si koupili.

Pak jsme si šli vyzvednout vyprané prádlo. Majitel prádelny nám ukázal noviny se zprávami o obsazení Kosova státy NATO. Těžko říct, jestli si Českou republiku popletl s Jugoslávií nebo jestli si jen myslel, že to do Kosova nemáme daleko.

Když jsme se vraceli do centra, najednou jsem si všiml, že se v dáli zvedá mračno prachu a že se hodně snížila viditelnost. Taky se zvedl silný vítr. Bylo to hodně nepříjemné. Hustý prach zakryl Slunce, které teď vypadalo jen jako mdlý žlutý kotouč za záclonou.

Prošli jsme kolem náměstí Plaza de Mariachis. Mariachis tu každý večer za nějaký ten peníz vyhrávají turistům do ouška, když večeří u stolů před místními restauracemi.

Odnesli jsme vyprané (i usušené a poskládané) prádlo a nakoupené pití a pečivo do hotelu. Pak jsme si zašli do nedaleké restaurace „El Mexicano“ na večeři. Hrála tam živá hudba. Nejdřív hrála jakási mladší kapela lyrické písničky a pak kolem deváté nastoupili Mariachis s klasickou a říznou mexickou taneční hudbou (10 hudebníků - 5 hrálo na housle a violy, 3 na kytary a 3 na trubky. Měli sólistu, ale často zpívali všichni, několikahlasně a dobře). Jídlo bylo taky dobré. Kolem desáté jsme se vrátili do hotelu plni nových dojmů.

 Sobota 12.6. 1999

(Guadalajara – výlet do Tequily)

Vypráví Jitka:

 Guadalajara

Vyspávali jsme do 8:30h. K snídani jsme si na pokoji dali sladké pečivo s kakaem. V 10h už jsme seděli v městském autobuse jedoucím na staré autobusové nádraží, odkud jsme pak meziměstskou linkou vyrazili do Tequily. Tequila je malé městečko ležící asi 50km na SZ od Guadalajary. Odsud pochází tradiční mexický alkoholický nápoj Tequila, který se tu dodnes vyrábí a který Mexičané hojně vyváží.

 Tequila

Už před Tequilou jsme projížděli mezi poli s „modrým agáve“. Má opravdu namodralou barvu. Je to jeden z více než 100 druhů agáve a je jediný, ze kterého se dělá tequila. Má vysoký obsah cukru. (Trochu nás překvapilo, že agáve není kaktus, ačkoli tak vypadá. Patří prý do skupiny liliovitých.) Modré agáve se pěstuje pouze ve státě Jalisco a na malých částech území okolních mexických států, kde jsou pro něj nejlepší podmínky. Sklízí se po 8 až 10 letech. Tak dlouho totiž trvá, než střed rostliny zvaný „cabeza“ (= hlava) vyroste do velikosti medicimbálu a váží 25 až 75 kg. Sklízí se ručně. Cabeza je z části pod zemí a musí se dobývat zvláštními nástroji. Je to těžká manuální práce. Z agáve osekají listy a cabezu, která pak vypadá jako ananas (taky jí tak někdy říkají – “piňa“), odvezou do palírny na zpracování. My jsme jednu takovou palírnu navštívili.

 Po příjezdu do Tequily jsme došli do půvabného centra. U hlavního náměstí jsme narazili na stánek jednoho z místních výrobců tequily. Plakát před stánkem nás zval na prohlídku palírny. Tak jsme jeli. Odvezli nás kousek za městečko pěknou dodávkou (záclonky, sametové potahy). Pak nás provedli palírnou a vysvětlili nám, jak se dělá tequila. Rozpůlené „piňas“ se házejí do obrovské pece (vejde se tam 40 tun). V peci se vaří v páře 32 hodin. Pak se pec vypne a nechá se 5 hodin chládnout. Ochutnali jsme kousek uvařeného, zhnědlého agáve. Bylo slaďoučké a plné zlatavé šťávy (jako řídký med). Uvařené „piňas“ se rozdrtí a vymačká se z nich šťáva. Z dužniny se oddělí vlákna, která se používají na výrobu papíru, výplně do matrací apod. Pokud šťáva obsahuje dost cukru, přidají se k ní kvasinky a dá se rovnou kvasit. Tak vzniká nejlepší tequila (100% agave tequila). Pokud se šťáva musí přisladit, musí se % agávové šťávy uvádět na lahvi a nesmí být nižší než 51%. Kvašení trvá 3 dny. Šťáva ve 45000-litrových nádržích pěkně bublá a bublá až postupně ustane. Překvašená šťáva má 8% alkoholu. Pak se destiluje. Dvakrát. Buď se dělá „bílá“ tequila (čirá) nebo se do ní před destilací přidávají barviva (je pak zlatavá) a/nebo příchutě (např. karamelová). Po destilaci má tequila 55% alkoholu a zřeďuje se na 38%. (Na lahvích uvádějí 40%.) Buď se prodává hned nebo se dává zestárnout do sudů z bílého dubu. Dřevo z bílého dubu je stejné jako to, z něhož se tradičně dělají sudy na whisky, a dováží se z Kanady. Tequila „reposado“ (= odpočatá) se prodává po 2 až 11 měsících stárnutí. Tequila „aňejo“ (= stará) bývá v sudech déle než rok.

 Po prohlídce provozu nás hostitelé odvedli do stylové, dřevem vykládané místnosti s dubovými stoly a dali nám ochutnat všechny možné druhy tequily. Ubezpečili nás, že ceny jsou přímo ve fabrice nižší než v obchodech ve městě. Koupili jsme si 0,75l láhev dvouleté tequily aňejo. Z toho, co jsme ochutnali, byla jednoznačně nejlepší. Cena: 185 pesos.

Pak nás odvezli zpátky do městečka.

Na náměstí jsme se přichomýtli k představení uspořádanému pro účastníky jednodenního zájezdu z Guadalajary do Tequily.

Nejdřív tam tancovali dva páry v lidových krojích z Jalisca. Kluci měli bílé bavlněné haleny a kalhoty. Kalhoty byly zdobené kůží. Na hlavách měli širokánské černé klobouky. Holky byly oblečené velice pestrobarevně. Měly červenou nebo modrou halenku s kanýry na rukávech a dlouhou a širokánskou sukni z barevných volánů. Ve vlasech měly mašle.  K tanci jim hrálo devět Mariachis v krojích s krátkými vestičkami a ve velikých kloboucích. Kroje byly černé se stříbrným zdobením. Po tanečcích nám jeden chlapík se svým čtyřletým synem předváděli divy s lasem. Bylo to prima.

 Byli jsme vyhladovělí. Tak jsme si zašli na dobré grilované kuře s plackami a zeleninovým salátem do pobočky restaurační sítě „Pollo Feliz“ (= šťastné kuře).

V 16h jsme vyjeli autobusem zpátky do Guadalajary. Bohužel se cestou stalo něco s kolem, tak jsme si museli vystoupit. Stopli jsme si jiný autobus. Sice jsme tak museli zaplatit část jízdného znovu, ale bylo to určitě rychlejší, než tam čekat, až to přijede někdo opravit.

 Guadalajara

V Guadalajaře jsme po chvíli vyptávání našli autobus, který nás odvezl do čtvrti Tlaquepaque. Je to umělecká čtvrť. Došli jsme na příjemné náměstí španělského typu s podloubími a úzkými uličkami kolem dokola. Všude byla spousta obchůdků a stánků s uměleckými předměty svezenými do Tlaquepaque snad ze všech koutů Mexika. Byl to ráj pro lidi, co mají rádi hezké věcičky, mají na ně peníze a přijeli nakupovat. My jsme splňovali jen první z těchto podmínek, ale stejně se nám tam líbilo kvůli zvláštní atmosféře. Prošli jsme si uličky v centru, nakoukli do pár obchůdků, sedli si na chvíli na lavičku na náměstí (s hranolkami a párkem od stánkaře) a vypravili se na autobus zpět do centra. Po cestě jsme nakoupili jídlo v Gigante (což je síť velkých potravinových obchodů) a pak jsme pojedli v centru v parku (sýr mozarella, pečivo, voda, Sprite, banány, grepy). Hrála nám k tomu muzika. Hnáni strachem před blížící se pravidelnou bouřkou jsme se pak zvedli a vrátili se kolem 21:30h do hotelu.