Puebla

Čtvrtek 27.5. 1999

(Mexico City – Puebla)

Vypráví Marek:

 Mexico City

Jelikož jsme měli zatažené těžké závěsy, tak jsme spokojeně chrupkali až do devíti. Nasnídali jsme se a nabalili batohy. Protože prý v metru v Mexiku není povoleno zavazadlo větší než příruční taška, tak jsme měli strach, aby nás pustili. (Všichni nás varovali, ať nejezdíme v Mexico City taxíkem.) Ale prošli jsme bez problémů. Lístek na autobus do Puebly jsme kupovali v 11:50h a hned v poledne jsme jeli. Projížděli jsme průsmykem ve 3000 m.n.m. kousek od Iztaccíhuatl, což je hora jen 25km vzdálená od sopky Popocatepetl. Ale vršek byl v mracích, tak jsme toho moc neviděli. Viditelnost je tu celkově mizerná, v Pueble hlásili jen 5 km. Moc bych si přál vidět Popocatepetl, když je jen kousek od Puebly, ale není jisté, jestli se to povede.

Puebla

Cesta do Puebly trvala jen 1:40h. Na nádraží, které je asi 5km od centra, jsme se vyhnuli všem taxikářům a podle průvodce našli „colectivo“, které zastavovalo až kousek od hotelu, kde jsme se chtěli ubytovat. (Colectivos jsou dodávky upravené na malé autobusky. Vpředu jsou dvě sedadla, pak sklo, a pak prostor s lavičkami kolem dokola stěn. Do colectiva se vejde asi 10 lidí. Jsou ovšem dělaná pro malinké Mexičany, ne pro mě. J Colectivos jezdí po určitých trasách a za jakoukoliv jízdu po dané trase se platí 3 pesos – na vzdálenosti nezáleží.) Než jsme odjeli do hotelu, Jitka zavolala domů, aby dala vědět, že jsme v pořádku (20 pesos za minutu).

V hotelu jsme dostali maličký pokoj bez okna, ale byl zatím nejčistší, jaký jsme měli, s úplně novou a moderně vykachličkovanou koupelnou. Tak jsme ho vzali. Z hotelu jsme pak vyrazili na prohlídku města. Puebla na nás působila přívětivě. Všude plno malých obchůdků, hezká španělská architektura, čisto. Kolem hlavního náměstí – tradičně pojmenovaném Zócalo – měly všechny domy podloubí. Uprostřed náměstí byl malý park s chodníky do úhlopříček, kašnou uprostřed, kovanými lavičkami, palmami a spoustou zeleně. Takové stinné zázemí ve středu města. Taky jsme došli k nedalekému kostelu se skvostnou barokní kaplí ozdobenou růžičkami (Capilla de Rosario).

Blížící se déšť nás zahnal do hotelu. Cestou jsme objevili pekařství a krámky se zeleninou, což bylo důležité. V hotelu jsme sebrali deštník, hodili na sebe nepromokavé bundy (docela se ochladilo) a vyrazili znovu. Hned přes pár domů od hotelu jsme narazili na takovou lidovou restauraci, kde dělají moc dobré tacos („Tacos Tony“). Plní tam placky dobře kořeněným masem udělaným na otevřeném ohni na jehle – jako gyros. Nejspíš jsme tam nebyli naposled. Pak jsme znovu došli na Zócalo a usadili se na lavičce pod velkým stromem, který nás chránil před mírným deštěm. Pozorovali jsme život kolem.

Poté jsme vyrazili obhlédnout obchody s vyhlášenou pueblovskou keramikou. Poslední aztécký panovník Montezuma prý ani z jiné keramiky nechtěl jíst. Puebla je také známá výrobou ručně malovaných kachliček, kterými se obkládají fasády domů. Nejrozšířenější kvalitní keramika má značku „Talavera“. Jeden příjemný majitel dílny a obchůdku nám ukázal svou dílnu a vysvětlil nám, že originální zdobení bývalo modré na světle krémovém (ne čistě bílém) podkladu. Moderní styl se vyznačuje zářivějšími barvami na čistě bílém podkladu. Nechtěli jsme nakupovat hned v prvním obchodě, tak jsme nakoukli ještě do dvou dalších. Mezitím se setmělo, tak jsme se vrátili do hotelu.

Pátek 28.5. 1999

(Puebla, výlet do Choluly a návštěva muzea Amparo v Pueble)

Vypráví Marek:

 Cesta z Puebly do Choluly

Původně jsme na dnešek plánovali návštěvu Africamu (safari), ale jelikož ráno bylo krásně a hlavně bez mráčku, tak jsme se rozhodli jet na jednodenní výlet do Choluly, odkud má být za dobré viditelnosti vidět sopka Popocatepetl. „Colectivo“ (tentokrát to nebyla jen dodávka, nýbrž malý autobus) jsme díky průvodci našli poměrně snadno. O půl desáté už jsme byli v Cholule. Cestou jsme dokonce zahlédli Popocatepetl, ale byl už napůl v mracích a viditelnost nebyla nic moc. Tak jsme rychle spěchali na Cholulskou pyramidu, abychom jej mohli vyfotit dřív, než se v mracích utopí úplně.

 Cholula

Hlavní atrakcí Choluly ovšem není vyhlídka na Popocatepetl, nýbrž největší pyramida na světě! „Pirámide Tepanapa“, neboli „Velká pyramida“, vznikla postupným navršováním nových a stále větších a větších pyramid na původní menší v letech 100-600 n.l. Je vysoká 66 metrů a zabírá plochu 425 metrů čtverečních. Objemově je větší než egyptská Cheopsova pyramida.

A teď kousek historie. Velká pyramida byla stavěna za největšího rozkvětu Choluly, která se stala v letech 1-600 n.l. jedním z největších osídlení ve středním Mexiku a důležitým náboženským centrem (zatímco Teotihuacán, o kterém jsme už psali dříve, rozkvétal kousek od současného Mexico City). Kolem roku 600 n.l. Cholula padla pod nadvládu Olmeků, později Tolteků (asi 900-1300 n.l.) a poté Azteků. V roce 1519 měla Cholula 100 tisíc obyvatel a Velká pyramida byla už dávno zarostlá – vypadala jako kopec. Cortéz vpadl do Choluly ten rok, během jednoho dne pobil 6 tisíc Cholulanů, a začala španělská éra. Cortéz nechal postavit v Cholule a okolí spousty kostelů – legenda dokonce říká, že 365 (jeden na každý den), ale dnes se jich tu dá najít “jen” 39. Jeden z kostelů dal dokonce postavit na zarostlé Velké pyramidě, kterou ovšem pokládal za obyčejný kopec. Španělé si potom vystavěli město Puebla a Cholula osiřela.

Dnes je Cholula malé město se 70 tisíci obyvateli a Velká pyramida vypadá z jedné strany jako kopec s kostelíkem na vršku. Z druhé strany je kousek pyramidy odhalen a částečně zrekonstruován a kolem dokola jsou vykopávky všelijakých náměstí a budov.

Z vršku Velké pyramidy jsme vyfotili Popocatepetl, ale byl už hodně v oparu. Žádná vulkanická činnost zjevná nebyla. (Na Popocatepetl se teď nesmí, protože je aktivní.) Také jsme si prohlédli kostelík. Pak jsme slezli z kopce. Poté jsme se prošli tunelem, který obchází pyramidu kolem dokola podél dvou jejích hran asi v polovině její skutečné výšky, i když z venku je to dole u úpatí kopce (druhá půlka pyramidy je pod zemí). Tenhle tunel je součástí neuvěřitelných 8km chodeb, které archeologové vykopali, když zjistili, co se skrývá pod cholulským kopcem.

Vidět toho v tunelu moc nebylo – jen kousky vnější stěny pyramidy a schody, které vedly na vršek pyramidy k chrámu. Ale člověk si udělal představu, jak je obrovská, protože jsme šlapali překvapivě dlouho.

Zašli jsme do malého muzea, které je kousek od Velké pyramidy. V muzeu mají hezký model Velké pyramidy a dalších pyramid pod ní a okolních budov, ale jinak tam nic moc zajímavého není.

Pak jsme šli na autobus do Puebly a po cestě jsme obhlíželi keramiku, ale ta, co jsme viděli v Pueble, byla hezčí, tak jsme nic nekoupili.

Puebla

V Pueble jsme byli kolem jedné. Zašli jsme do hotelu, abych si odlehčil batoh a výsledkem bylo, že jsem v něm měl dvě nepromokavé bundy navíc, kdyby – už tradičně – začalo navečer pršet. Vydali jsme se do muzea Amparo a po cestě jsme narazili na Internetovou kavárnu. Spojení bylo značně pomalé, ale aspoň jsme poslali zprávu domů (cena 10 pesos za 30 minut).

Muzeum Amparo mělo být podle průvodce skvělé a taky bylo! Je umístěno ve dvou nádherných domech španělského stylu a je v něm vystavena keramika a další umělecké předměty z indiánských dob. Krásně tam vysvětlovali různé techniky výroby, rozdíly mezi různými oblastmi a vývoj kultur v čase. Strávili jsme tam snad 3 hodiny a to jsme to prolítli. Krása.

Po páté jsme si vyšlápli na jeden z místních kopců a doufali jsme, že od tam bude pěkný výhled na Pueblu. Tentokrát jsme zkusili chytit autobus jinde, než doporučoval průvodce, a neuspěli jsme. Z toho plyne poučení: bez dobrého knižního průvodce do Mexika nejezdi a vždy se jím řiď! Tak jsme šli pěšky a cesta nás zavedla zase do oblasti s obchůdky s keramikou. Rozhodli jsme se nějakou keramiku koupit a nakonec jsme vybrali dva kousky - malý hrníček s pokličkou v tradičních barvách modré a béžové a jeden zajímavě tvarovaný ozdobný talíř na zeď v moderních barvách. Navrženou cenu jsme usmlouvali jen o trochu, ale nakonec to za 160 pesos šlo (v USA bychom si o takové ruční práci za 16 dolarů mohli nechat jen zdát). Když jsme došli na kopec s pevností postavenou v době boje za nezávislost, zjistili jsme, že z něj žádný výhled není, protože je kompletně zarostlý stromy. Příjemné objevení ale bylo, že to byly hlavně eukalyptové háje a krásně voněly. Zpátky jsme se už svezli autobusem. Poseděli jsme chvíli na Zócalu a pak se vrátili do hotelu. Bylo už kolem osmé. Namátkou jsme přepočítali peníze a zjistili jsme, že nám chybí 200 pesos. Nemohli jsme vymyslet, co se s nimi stalo, tak jsme to nechali plavat. (Za celý pobyt v Mexiku už se nám nic takového znovu nestalo. Těžko říct, jestli nás někdo obral při placení nebo jestli jsme si jen nemohli uvědomit, kde jsme to utratili.) Očekávaje pravidelný večerní déšť, hodili jsme na sebe bundy a sbalili deštník a už za tmy vyrazili na nákup. Hned při východu z hotelu bylo jasné, že bude zle. Nad městem visel obrovský černý mrak a za chvíli začalo lít a padaly kroupy. S přestávkami pod střechami jsme se postupně dostali pěkně zmáčení do nedalekého obchodu a pak už mírnějším deštěm zpět. Nedalo se dělat nic jiného, než se tomu smát a pro srandu skákat kalužemi. Po cestě jsem ještě vybral peníze v automatu a v hotelu jsme padli do postele. Dnes byl dlouhý den.

 

Pozn:

-          Přestože historické knihy tvrdí, že Pueblovská keramika měla být vyhlášená už za starých indiánských dob, majitel jednoho obchodu nám tvrdil, že její tradici zahájili až Španělé. To zní celkem logicky, když Pueblu založili Španělé až po Cortezově vpádu na poč. 16 stol.

-          Zdejší Indiáni jsou neuvěřitelně maličcí, asi tak 150-160cm. Ženy i 140cm.

Sobota 29.5. 1999

(Puebla, výlet do safari Africam)

Vypráví Marek:

 Puebla

Přes noc se pěkně vypršelo a ráno bylo chladno, čistý vzduch a dobrá viditelnost. Vyrazili jsme netradičně v bundách (naštěstí předpověď hlásila 10 stupňů přes noc a 30 přes den). Jeli jsme colectivem na autobusové nádraží a po cestě mě napadlo, že tu jezdí strašná spousta starých dopravních prostředků – jen těch colectivo dodávek čeká na každém rohu hned několik! Sice se pak člověk dostane kdykoliv a kamkoliv, ale organizovaná veřejná doprava by jistě městu prospěla a snížila vysoké znečištění vzduchu ve všech větších mexických městech. (Proto je tu tak špatná viditelnost.) Na nádraží jsme si koupili zpáteční jízdenku do Africamu, která obsahovala i vstupné. Cesta trvala asi hodinu.

 Africam

Africam je africké safari, park rozdělený ploty na několik velkých pozemků, ve kterých volně žijí divoká zvířata hlavně afrického původu. Každý pozemek reprezentuje nějakou oblast – například tu mají Keňu a jiné africké státy, ale také Asii. Tygři a lvi ovšem žijí odděleně, jinak by se asi Africam nedoplatil při pořizování nových a nových zvířat.

Park jsme pomalu projížděli autobusem Africamu, který měl speciální okna, aby bylo dobře vidět. Jela s námi průvodkyně v klasickém safari oblečku (khaki klobouk, khaki vesta se sto kapsičkami, khaki dlouhé plátěné kalhoty), která nám ukazovala zvířata, povídala o nich a dirigovala řidiče. Viděli jsme nosorožce, hrochy, lamy, antilopy, kamzíky, divoká prasata, žirafy, slona, lvy, tygry a další zvířata. Když jsme jeli kolem lvů, tak se líně povalovali a jeden ze zřízenců kolem nich projel v džípu, aby se rozutekli a my je viděli v pohybu. Snad největším zážitkem byli asijští bílí tygři. Jsou opravdu bílí s černými pruhy. Je to ohrožený druh.

Po prohlídce jsme si šli prohlédnout ZOO hned vedle. Bylo umístěno ve stinném parku, kde na stromech byly budky a hnízda různých exotických ptáků. Všude byly spousty krásně barevných papoušků. (Říkali jsme si, jakto že neuletí, ale asi jim tam bylo dobře. Určitě líp než v okolní mexické poušti.) Jitka se pokusila povídat si s jedním papouškem, který o nás jevil zájem, a k našemu údivu na Jitčino „Holla“ (= ahoj) odpověděl! Krásně srozumitelně prohlásil „Holla, holla“! Několikrát. No zážitek. Pak jsme si prohlédli zvířata v prostorných klecích a výbězích. Viděli jsme obrovského mravenečníka, dikobraza, plameňáky, pštrosy, jaguáry a jejich zvláštní zmenšený druh velikosti kočky, a další. A také jednu jeskyni, kde za sklem byla vidět hejna netopýrů.

Do odjezdu autobusu nám zbývaly ještě dvě hodiny, tak jsme si vyšlápli do okolí Africamu. Doufali jsme, že dojdeme do nějaké malé vesničky v okolí a obhlídneme místní krajinu. Krajina byla suchá. Rostla tam jen žlutá tráva a řídce stromy – hlavně eukalypty. A také kaktusy, které byly tak veliké jako stromy a taky se tak větvily. Dokonce vytvářely kmeny. Také jsme viděli spousty mravenců a mravenišť. Zajímavé bylo, že mraveniště byla navršená z malých kamínků, ne z jehličí, neboť tam žádné jehličnany nerostly. Kolem každého mraveniště byl čistě vyšlapaný kruh, ze kterého vedly přímo mravenčí dálnice na všechny strany.

Do Africamu jsme se vrátili těsně před odjezdem našeho autobusu a protože Mexičané na něj stáli překvapivě frontu podle pravidla kdo dřív přijde ten dřív mele, tak jsme celou cestu zpět do Puebly museli stát. (Ta fronta nás překvapila. Naše předchozí zkušenost byla, že všichni prostě čekají v hloučku a pak se cpou, když autobus přijede.)

 Puebla

V Pueble na autobusovém nádraží jsme si koupili jízdenky na další den na cestu do Oaxacy (na 7:25h ráno), nakoupili pečivo a již zkušeně mávli na colectivo do centra. Ukázalo se, že ještě tak zkušení nejsme, protože jsme nevěděli, že v colectivu, v té prťavé dodávce, se dá taky stát, když není volné sedadlo. No, já jsem spíše klečel. J

Večer jsme si v „Tacos Tony“ zase koupili každý dva obrovské Tacos Arrabes, ale tentokrát jsme si je vzali ven a snědli jsme je na lavičce na Zócalu. Na náměstí jsme pak vysedávali až do západu Slunce.