Taxco

Pondělí 7.6. 1999

(Acapulco - Taxco)

Vypráví Marek:

 Acapulco

Ráno jsme celkem pohodlně vstali a taxíkem dorazili na autobusové nádraží. Taxikář chtěl za svezení 30 pesos, ale my díky průvodci věděli, že se běžně jezdí za 20 a Marek ho ukecal. Autobus vyjel na čas v 8:45h. Cesta docela šla. Tentokrát to nebyla samá serpentina, i když jsme přejeli několik pohoří a postupně vystoupali od moře až do výšky 1600m.n.m. Nejnáročnější byl poslední úsek. Za poslední hodinu jízdy jsme vyšplhali 900m. Do Taxca jsme dorazili kolem druhé.

 Taxco

Taxco je krásné město a je národní památkou Mexika. Leží na příkrých svazích kopců. Španělská, koloniální architektura je to, co dělá Taxco tak přitažlivým. Dlážděné silnice, bílé domy, červené střechy, čtvercová nádvoří, krásné kostely, železné balkónky a všude plno květin. Uličky v Taxcu jsou malebné, velice úzké (některými ani neprojede auto), klikaté a prudké. Kdysi se tu těžilo stříbro. Dnes už jsou doly prázdné a opuštěné, ale město stále ještě žije z výroby a prodeje krásných stříbrných šperků a z turistického ruchu.

Ubytovali jsme se ve slušném hotýlku v centru. Pokoj ušel a vcházelo se do něj z poměrně velké terasy, odkud byl hezký výhled na město. Sousední pokoj byl hezčí a větší, ale měl vylomený zámek, který ještě nestačili opravit (!!!). Na oběd jsme si zašli do pizzerie u Zócala, která má podle průvodce nejhezčí výhled na město v celém Taxcu. Pizza i výhled byly vynikající.

Po obědě jsme se vrhli na obhlížení a nakupování stříbra. Kvalita i ceny (dokonce i cena za stejný šperk) se velice liší od obchodu k obchodu. Obecně platí, že výstavní obchody v centru mají daleko vyšší ceny, ale i zajímavější modely a nabízí zaručenou kvalitu. Naproti tomu malé, schované krámky a zvláště pak stánky nebo tržiště nabízí levné zboží nižší kvality. Jitka si koupila dvoubarevný, černo-stříbrný prstýnek s mexickými, indiánskými motivy za pouhých 12 pesos. Černé barvy bylo docíleno oxidací stříbra. Já jsem koupil mamince zvoneček celý ze stříbra a ještě jsem se koukal po otvíračích dopisů.

Pak jsme bloudili uzoučkými, klikatými uličkami města (často po schodech). Jak psal průvodce, ztratit se v Taxcu je velice jednoduché. Vůbec nám to ale nevadilo, protože Taxco je tak hezké.

Večer jsme nakoupili jídlo na snídani (na trhu jsme koupili i sladká, oranžová manga) a zašli se přeptat na autobusy do Uruapanu. Zjistili jsme, že jedou jen v jednu v noci a pak až v 11:40h a ve 14h. Doufali jsme, že nějaký pojede ráno, protože budeme muset přestupovat a cesta nám chvíli potrvá. No, budeme muset jet tím před polednem. Rozhodli jsme se nespěchat pryč z krásného Taxca a neodjíždět hned zítra, i když by nám nejspíš jeden den na prohlídku stačil.

Večer jsme pak vysedávali na Zócalu, dopisovali deník a pozorovali oblohu. Strašně se blýskalo. Čekali jsme, že se budeme muset každou chvilku zvednout a úprkem upalovat do hotelu, ale pršet nezačalo. Až pozdě v noci.

Pozn.: V centru Taxca člověk téměř neuvidí jiné auto než bílé Wolkswageny „brouky“ (taxíky). Je to strašně srandovní, když se drápete nahoru nějakou uzounkou dlážděnou uličkou a kolem vás se najednou prožene třeba sedm bílých „brouků“ za sebou. (V Mexiku jsou Brouci cenově nejdostupnější auta, protože je tam stále ještě vyrábí. Hemží se jich tam opravdu spousta.) Říkali jsme si, že je to taky do Taxca nejvhodnější auto, protože je tak maličké a může se protáhnout místními úzkými uličkami. Některá větší auta s tím v některých zatáčkách nahoře na kopci docela zápasila.

 

 

Úterý 8.6. 1999

(Taxco)

Vypráví Marek:

 Taxco

Dnešek byl odpočinkový den. Dopoledne jsme navštívili Rancho Stratling. Je to starý ranč, který se nachází na řece v údolí pod Taxcem - necelých 20 minut jízdy autobusem. Kdysi ho založil podnikavý Američan, pan Stratling. Přišel do Taxca v době zašlé slávy, kdy stříbrné doly už byly vytěžené a město pomalu umíralo. Začal zde vyrábět krásné stříbrné šperky, které spojovaly moderní prvky s motivy starých mexických národů. Jeho práce je dodnes celosvětově známá. Další ho následovali, Taxco opět ožilo a dodnes září stříbrem.

Pan Stratling už nežije. Dnes je mistrem na ranči starý pán Don Tomás (musí mít kolem osmdesáti). Zahlédli jsme ho jen zdálky, ale prohlédli jsme si dílny a povídali jsme si s dívkou, která je jednou z pouhých čtyř mladých učedníků Dona Tomáse, kteří dnes na ranči pracují (mluvila dobře anglicky). Dílny byly velice primitivně vybavené. Říkali jsme si, že je škoda, že to tam tak trochu upadá. Aspoň nám to tak připadalo.

Značka Stratling je známá tím, že je to výlučně ruční práce. A také je hrozně drahá. Prohlédli jsme si výstavku šperků, nožů, krásného stříbrného nádobí a různých ozdobných předmětů. Připadaly nám dost moderní. Zajímavé a krásné, když se na ně člověk díval jako na umělecké předměty (a ne jako např. na talíře do kuchyně).

Odpoledne jsme dále procházeli město a obhlíželi šperky. Jitka si koupila prstýnek s kamínkem za 50 pesos a já otvírač obálek za 75. Ceny za stejný výrobek se v různých obchodech lišil až o 300%! Vyplatilo se obejít více míst.

Na oběd jsme si zašli do pizzerie, která měla být dle průvodce nejlepší ve městě a měla otvírat ve 13h. Cedule na dveřích ale hlásala 13:30h a nakonec otevřeli ve 14h. Už jsme měli pořádný hlad, tak jsme si dali fondue, červené víno a velkou pizzu. Víno mělo pokojovou teplotu, což by normálně bylo v pořádku. Jenže ono tam bylo asi 30°C! Jídlu se ovšem nedalo vyčíst nic, bylo vynikající.

Pak jsme dále chodili po městě. Vyškrábali jsme se na jedno náměstí vysoko v kopci, odkud byl nádherný výhled na město. Navštívili jsme místní krásnou katedrálu. Nakoupili jsme ve spletitých uličkách místních tržišť jídlo.

Když jsme se vrátili do hotelu, našli jsme neuklizený pokoj. Prý protože jsme jim nenechali klíče. Nevěřím tomu, že nemají náhradní. Naštěstí uklidili hned a my jsme si trochu odpočinuli.

Navečer jsme vyrazili za stříbrem ještě jednou. Tentokrát už to nevyšlo tak levně. J Koupili jsme Jitce krásný náhrdelník. Vyzkoušela si jich spoustu. Některé byly velice moderní, jiné spíše klasické. Některé byly tuhé a udělané z jednoho kusu stříbra, jiné byly z mnoha dílů a vytvářely spíše masivní řetěz oválů či jiných tvarů ze stříbra, ve kterých byly zasazeny drahé kameny nebo polodrahokamy různých barev. Jitka si vybrala řetěz oválků s černými kameny. Byl k tomu i náramek. Z původní ceny 1500 pesos nám celkem snadno slevili na 1200 a poté na 1100, což jsme při poslední návštěvě už snadno dostali na 1000 pesos. (Stejně na tom museli vydělat, protože stále ještě byli rozšafní a v dobré náladě, když jsme odcházeli.) My jsme také byli náramně spokojení.

Našli jsme internetovou kavárnu a snažili se připojit na Internet, ale nešlo nám to.

Večer to zase kolem bouřilo a blýskalo, ale nepršelo.

Pozn.: Včera jsme viděli ve zprávách, že v Mexico City zastřelili nějakou významnou mexickou osobnost. Dnes jsme se bavili se třemi kluky, které jsme potkali v hotelu – jedním Američanem, který teď studuje v Mexiku, a dvěma Němci. Dozvěděli jsme se od nich, že šlo o významného mexického novináře, který měl mimo jiné svůj vlastní televizní pořad a prý hodně kritizoval mexickou vládu.