Uruapan - vulkán Paricutín

Středa 9.6. 1999

(Taxco - Uruapan)

Vypráví Marek:

 Taxco

Ráno bylo Taxco pohřbené v mracích. Ani jsme nesnídali na terase. Zůstali jsme schovaní v pokoji. Pak jsem zašel poslat pohled našim kamarádům Mirce a Martinovi a vyměnit peníze (přece jen jsme v posledních dvou dnech dost utráceli). Sbalili jsme a protože se mezitím vyčasilo, vyrazili jsme na poslední krátkou procházku po městě. V 11:15h jsme už kupovali lístky na autobus v 11:40h (nedaly se koupit předem). Vyjeli jsme tentokrát s předstihem v 11:30h.

Cestou jsme nejdřív prudce vystoupali do hor, které byly jinačí než ty u Oaxacy. Byly podstatně mohutnější. Byly větší jak co do výšky tak co do rozměrů jednotlivých kopců. Pak jsme sestoupali do asi 1100 m.n.m. a opět vystoupali až na náhorní plošinu ve výšce 2600 m.n.m., kde se nachází velká zemědělská oblast a také město Toluca.

 Toluca

V Toluce jsme byli ve 14h. Zjistili jsme, že další rozumný spoj jede do Uruapanu až v 18h, ale nechtěli jsme jet pomalou a ukodrcanou druhou třídou a rozhodli se počkat. Usadili jsme se v typické nádražní restauraci uprostřed nádražní haly. Připomínala nám českou nádražní restauraci. Objednali jsme si řízek. Když nám ho konečně donesli, byl téměř průhledný a studený. Nedělali problémy a řekli, že nám ho přihřejí. Pravda, udělali to, ale nejspíš na přepáleném tuku. Nebo to tak aspoň chutnalo. Připadali jsme si úplně jako doma před několika lety. (Překvapivě to nebyl příjemný pocit.) Pustili jsme se do jídla, ale pak jsme si dali pořádného loka rumu. Zákusek nám donesli až po další jeden a půl hodině, ale to nám tentokrát nevadilo. Plánovali jsme zatím výlet na další den a cestu po zbytek dovolené v Mexiku.

 Autobus přijel s 15min. zpožděním a celkem záhy vjel do pořádné bouřky. Jelikož mu nefungovaly stěrače, musel jet dost pomalu. Chtěl nám pustit video, ale měl jaksi rozladěné kanály a nedalo se na to koukat. Tři z celkem šesti pasažérů včetně mně se to snažili seštelovat, ale marně. Tak to řidič přepnul na jiný kanál a asi půl hodiny chytal aspoň normální televizní vysílání. Cestou jsme museli ještě zastavit v servisu a vyměnit kolo, takže do Uruapanu jsme dorazili s 1,5h zpožděním až půl hodiny po půlnoci.

 Uruapan

Původně jsme měli vyhlídnutý hotel v centru, ale teď už se nám tam nechtělo přejíždět. U nádraží jsme zahlédli dva hotely, tak Jitka počkala na nádraží a já je šel obhlédnout. V jednom z nich jsme se nakonec ubytovali, i když v něm byly opravdu jen základní věci a byl trochu špinavý. Jitce se pokoj moc nelíbil (byly tam špinavé zdi a pavučiny), ale když jsme vytáhli naše vlastní prostěradla a nad postel zavěsili komáří síť, aby na nás nemohli brouci a pavouci, tak to přijala. Taky nás napřed chtěli nechat spát v odemčeném pokoji, že nemají klíče. Pak naštěstí vzbudili domácí a klíče jsme dostali. Osprchovali jsme se a usnuli jsme jako zabití.

Čtvrtek 10.6. 1999

(Uruapan – výlet na sopku Paricutín)

Vypráví Marek:

 Uruapan

Ráno nám ujel autobus v 8:30h, tak jsem ve volné půlhodině zašel do banky vybrat peníze. Už nám docházely. Bohužel se ale už podruhé stalo (poprvé v Taxcu), že se bankovní automat nemohl spojit s naší bankou a peníze mi nedal. Museli jsme to pak večer vyřešit tím, že jsem zašel do centra do jiné banky, kde se to povedlo.

Vyjeli jsme autobusem v 9h. Asi po hodině už jsme projížděli krajem sopek. Všude kolem nás byly kulaté kopce – staré sopky porostlé borovými lesy. Dojeli jsme až do vesnice Angalman, což je indiánská (purepečská) vesnice ležící kousek od úpatí sopky Paricutín. Odtud se vychází na tůry ke kráteru sopky Paricutín, což je nemladší sopka v Mexiku. Vznikla v roce 1943. A my jsme na ni měli samozřejmě namířeno.

 Paricutín

Jakmile jsme vystoupili z autobusu, vrhli se na nás místní obyvatelé a nabízeli nám průvodcovské služby. (Přesně jak to popisoval náš knižní průvodce.) Nabízeli nám, že nás ke kráteru sopky dovezou na koni. Odmítli jsme je, aniž jsme se jich přeptali na ceny. Později jsme si říkali, že to možná byla chyba. Třeba bychom se bývali byli svezli na koních za přijatelnou cenu. Místo toho jsme se rozhodli jít pěšky a vyrazili jsme směrem k centru vesnice.

Přidal se k nám maličký, vyschlý stařík. Povídal, že tu už dělá průvodce 50 let a že bez průvodce ke kráteru Paricutínu netrefíme (což bylo napsáno i v naší knize). Prý žil v této vesnici celý život a zažil vznik sopky v roce 1943. Tehdy mu bylo 12 let, dnes je mu 68. Jmenuje se Francisco a má sedm dětí a nějaká vnoučata. Zavedl nás ke svému domu a vynesl z něj nástěnku s fotkami spousty turistů z celého světa, které kdy dovedl k sopce. Nabídl cenu 150 pesos, což nám přišlo docela levné, tak jsme si ho za 120 najali.

Ve vesnici mluvili jen indiánsky. (Dokonce i do místního rozhlasu.) Francisco naštěstí mluvil trochu španělsky. Naučil se to prý od turistů během průvodcování. Moc toho nenapovídal, ale bylo na něm vidět, že vzpomínat na dětství je pro něj bolestné.

Když bylo Franciscovi dvanáct let, postihla jeho vesnici a blízké okolí katastrofa, která poznamenala celý jeho život. Na poli jednoho ze sousedů se v roce 1943 z ničeho nic začala chvět půda, zvedat se a vytvářet malý kopeček. Z kopečku začala vytékat láva. Kopeček rostl a rostl. Rostl pomalu a dlouho, až z něj v průběhu jednoho roku vznikl 300m vysoký Paricutín. Láva se postupně rozlévala do širokého okolí a vytvořila obrovské lávové pole o průměru asi 10km. Pod až 15m vysokou vrstvou ostré, černočerné lávy jsou pohřbeny dvě vesnice.

Lidé naštěstí stačili před horkou lávou utíkat. Většina jich odešla a už se nevrátila. Ti, co zůstali (jako Francisco), to měli velice těžké. První tři roky prý neviděli Slunce díky obrovskému množství popela. Vegetace v okolí uhynula.

Nebylo kde pást dobytek a pěstovat kukuřici. Zachránili se jen díky turismu. Lidé z celého světa se zajímali a stále zajímají o sopku, která vlastně nikdy nevybuchla, nýbrž si jen tak „vyrostla“ uprostřed hor. Údajně trvalo skoro 30 let, než se v okolí Paricutínu začala obnovovat vegetace. Dnes tu rostou mladé stromy a keře. Nicméně nová půda se ještě nevytvořila. Pohled na kukuřici pěstovanou na černém, jemném, sopečném popílku je velice smutný. Člověk se diví, že z toho popela vůbec něco může růst.

S růstem turismu se do vesnice přistěhovali noví lidé. Přilákala je možnost vydělat si peníze průvodcováním. Dnes jich tu žije odhadem asi 300. Indidáni jsou strašně maličtí. Muži kolem 150cm, ženy kolem 130. Všechny ženy nosily obrovské šátky téměř stejného vzoru. Často v nich nosily zabalená nemluvňata.

Vyrazili jsme s Franciscem na cestu. Na to, jak byl maličký, si to štrádoval pěkně rychle. Tak tak jsme mu stačili. Ukázalo se, že je opravdu rozumné najmout si průvodve. Francisco nás nejdřív provedl borovým lesíkem, kterým vedla spousta pěšinek. Po chvilce jsme pak došli k lávovému poli. Pochopili jsme, že ke kráteru tyčícímu se v dáli, to máme pěkně daleko. Chodit cestou necestou po ostrých tvarech lávy taky nebylo úplně jednoduché. Nakonec jsme ale po 2 a půl hodinách rychlé chůze (asi ve 13h) dorazili k úpatí kráteru. Pod hlavním kráterem je jeden menší, ze kterého dodnes stoupá horká pára. Sáhli jsme si na kameny v okolí. Byly pěkně horké a bílé. Než jsme se po klouzavém popelu vydrápali nahoru k hlavnímu kráteru, zatáhlo se a přihnal se déšť. Stačili jsme ještě v dáli zahlédnout vesnici, ale na druhou stranu jsme moc neviděli. Honem jsme se trochu posilnili a vydali se zpátky delší, ale příjemnější cestou. Obešli jsme ostré lávové pole po cestě vyšlapané koňmi. Ze začátku vedla po silné vrstvě popela, do které jsme se nepříjemně propadali. Ale bylo to pořád lepší, než si rozřezávat boty o lávu. Zastavili jsme se na místě, kde původně stávala vesnice San Juan. Dnes tu jen z černé lávové masy smutně trčí zbytky zdí a věže starého kostela. Kostel byl zasypaný až do půlky druhého patra. Francisco nám smutně ukazoval, kde kdysi bylo hlavní náměstí a kudy se do vesnice přicházelo po již neexistující cestě. Přestalo pršet, udělali jsme pár fotek a šlapali zpět do vesnice. Došli jsme tam kolem páté a byli jsme pěkně utahaní. GPS naměřilo, že jsme vzdušnou čarou urazili 21km. Ve skutečnosti to muselo být tak 30.

Celou cestu jsem měl GPS zapnuté, aby zaneslo celou trasu a já ji mohl později zrekonstruovat. Zkusím ji publikovat na webu, aby si další turisté už nemuseli najímat průvodce. Na druhou stranu, Francisco si svůj výdělek určitě zasloužil. Třikrát týdně tohle šlapat by se mi nechtělo. A on už to prý dělá 50 let!

 

 Uruapan

Na autobus jsme čekali jen chvíli. Vrátili jsme se do Uruapanu a já vyrazil vyměnit peníze. Po dnešku nám nezbyla žádná hotovost. Musel jsem dojít až do centra, ale nakonec jsem uspěl. Taky jsem trochu nakoupil. Uruapan není turistické město, takže se tu člověk mezi místními cítí celkem dobře.

Pak jsme si s Jitkou na nádraží koupili lístek na ráno na autobus do Guadalajary a zašli do blízké restaurace na zaslouženou večeři. Jídlo (enchiladas – kukuřičné placky plněné kuřecím masem) bylo velice chutné. Celkově mi vzhled restaurace a způsob obsluhy zase připomenul takovou lepší českou vesnickou restauraci. Tentokrát v dobrém smyslu.

GPS souřadnice pro výlet na vulkán Paricutin jsou zde.