Zacatecas

Neděle 13.6. 1999

(Guadalajara – Zacatecas)

Vypráví Jitka:

 Guadalajara

Ráno jsme vstali kolem osmé, najedli se (sladké pečivo, kakao a ovoce) a vyrazili jsme městským autobusem do Parque Mirador. Je to pěkný, stinný park se spoustou stromů (hlavně palem) a zeleným trávníkem (což je kvůli suchu a nutnosti zavlažovat neobvyklé), s prolízačkami, hřišti a restaurací. Vstupné je pár pesos, v neděli zadarmo. Příjemné.

My jsme se tam ovšem vypravili, protože Parque Mirador se nachází na okraji velkého kaňonu Barranca de Oblatos. Kaňon byl delší než kam jsme na obě strany dohlédli, široký od jedné hrany ke druhé odhadem 5km a hluboký asi 300m. Na protější straně byl docela mírný, kdežto pod námi byly kolmé skalní stěny. Z vyhlídky vypadal pěkně zelený. Rostly v něm keře a občas i stromy. Kaňonem se ploužila kalná řeka. Bylo v ní málo vody. Období dešťů (červen – říjen) teprve začínalo. Kousek dál (z parku jsme tam nedohlédli, ale viděli jsme ho z autobusu) padal na naší straně do kaňonu vysokánský vodopád.

Prošli jsme se podél hrany kaňonu. Pak jsme si v klidu poseděli na lavičce ve stínu palem, poslouchali jsme cikády a pozorovali ptáky. Pohoda. V porovnání s rušným centrem několikamiliónové Guadalajary…

Asi v 11h jsme se vrátili do centra a prošli si neoklasicistní budovu Instituto Cultural de Cabaňas, která měla být podle průvodce krásná. Nám Evropanům přišla jako obyčejná neoklasicistní budova. V Mexiku je asi zvláštností. Pak jsme si koupili telefonní kartu za 30 pesos a zavolali jsme do Brna Markovým rodičům, že jsme živí a zdraví. K obědu jsme si dali teplé velké housky plněné masem a cibulí. Navrch jsme zbaštili pár quesadillas (placek plněných roztaveným sýrem).

Cesta z Guadalajary do Zacatecas

Po obědě jsme se zašli do hotelu sbalit a ve 13:30h jsme vyrazili na hodinovou cestu městskou linkou na autobusové nádraží. V 15h jsme odtam vyjeli na pětihodinovou cestu do Zacatecas, která se o hodinu protáhla. (Stačili jsme po cestě shlédnout dva a půl filmu.) Cestou jsme projížděli zajímavou krajinou – horami se spoustou kaňonů. Vegetace zase ubylo. Jen zavodňovaná údolí byla zelená.

Zacatecas

Ve 21h jsme dorazili do Zacatecas a o půl hodiny později do vyhlédnutého hotelu. Zdál se nám trochu drahý, tak se Marek vyrazil podívat po okolí. Narazil na jeden levnější, ale byl špinavý, takže jsme se ve 22:15h ubytovali v tom prvním. Za 200 pesos jsme dostali čistý a prostorný pokoj s TV, moderní vykachličkovanou koupelnou, sprchovací stěnou (poprvé v Mexiku – obvykle jsme neměli sprchu oddělenou od koupelny ani závěsem a voda stříkala všude) a s vyhlídkou na Zacateckou pevnost na kopci. Spokojeně jsme padli do postele a po dlouhé cestě jsme okamžitě usnuli.

Pondělí 14.6. 1999

(Zacatecas)

Vypráví Jitka:

 Zacatecas

Spali jsme do osmi. Provedli jsme celkovou očistu, Marek zašel do pekárny pro snídani, najedli jsme se a než jsme se vybatolili z hotelu, bylo jedenáct. Venku, ve vysokých horách kolem Zacatecas, bylo zataženo. Zacatecas leží ve výšce 2445m.n.m., v údolí mezi několika kulatými, hnědými kopci téměř bez vegetace. Rostou tu jen suché keříky, kaktusy a lišejníky.

Město je pěkné. Vyznačuje se typikou španělskou koloniální architekturou. Založili je Španělé v roce 1548 a začali tu těžit stříbro a v menším i zlato, měď a olovo. Centrum je plné kostelů, úzkých dlážděných uliček, náměstí s podloubími, domů s balkónky a parků s kašnami. (Nicméně Taxco bylo ještě malebnější.)

Vypravili jsme se na prohlídku starého dolu El Edén, kde se kdysi těžilo stříbro. Nejdříve patřil Španělům, pak Francouzům a od r. 1940 mexické vládě. Teď je z něj už je turistická atrakce. Před vchodem do dolu jsme nasedli do malého vláčku, kterým nás odvezli do nitra hory. Zpátky jsme šlapali s průvodcem pěšky. Důl má údajně 7 pater, přičemž spodní tři jsou zatopená vodou. Po čtvrtém patře provázejí turisty. Čtvrté patro je zčásti vykopaná štola a zčásti přírodní, vysoká a úzká jeskyně. Viděli jsme vodní hladinu dole pod námi – zatopené třetí patro. Průvodce nám vyprávěl, že za starých časů se tu pracovalo těžko. Prach a jedovaté výpary stěžovaly práci Indiánům. Ti, co tu pracovali, se dožívali jen 35 až 40 let. Dnes má důl dvě obrovské větrací šachty a dýchalo se tam dobře. Taky nám ukázal kousek stříbrné žíly ve skále.

Po prohlídce jsme si vyšlápli na kopec nad dolem a nafotili město i okolní hory. Na kopci nás čekalo jedno vyděšení. Na jednom místě jsem uviděl v takovém dolíku něco jako podezdívku. Vypadalo to jako zbytek zbořeného stavení. Tak jsem se na to šel podívat. Jak jsem se k tomu blížil, tak to bylo hlubší a hlubší, až jsem stál těsně nad tím a pode mnou byla jáma hluboká nejspíš několik set metrů. Byla to větrací šachta dolu. Nikde žádný plot, žádné upozornění.

Jelikož jsme tam nespadli, tak jsme mohli sejít dolů k úpatí kopce na lanovku, která spojuje obě strany údolí. Vyvezli jsme se na protější kopec Cerro de Buffa s pevností. (Lanovka je švýcarské výroby a funguje od roku 1969.)

Nad vrškem Cerro de Buffa se tyčí šedý skalnatý útvar, na který jsme si vyšlápli. Měli jsme odtam krásný výhled na Zacatecas i všude kolem dokola. Bohužel jsme museli brzo slézt, protože se na nás rychle hnaly černočerné mraky a bouřka. Sešli jsme na náměstí na vrchu kopce (těsně pod skálou) a z telefonního automatu zavolali Elizabeth, že se zastavíme v Monterrey zítra večer. Pak jsme z náměstí došli k místní observatoři, která z dálky vypadá jako kaplička se širokou kulatou červenou věží. To už začalo pršet. Byl obrovský vítr, takže pršelo šikmo a za observatoř z jedné strany nepršelo. Schovali jsme se za ni a počkali, až ten prudký liják přešel. Naštěstí jsme na sobě měli dlouhé kalhoty a vzali jsme si s sebou nepromokavé bundy a deštník. Pak jsme se vrátili k náměstí a dívali se na město z podloubí místního muzea. Zase začalo svítit sluníčko.

Kolem 16h jsme se vydali z kopce dolů do města. Zase se začaly stahovat mraky. Zašli jsme si na moc dobrý pozdní oběd. Dali jsme si grilované kousky masa s grilovanou zeleninou (cibule, rajčata, papriky), se sýrem a plackami. Jmenovalo se to „Alambre con queso“. Zatímco jsme jedli, přehnala se přes město další pořádná bouřka. V 17:30h jsme se zvedli a šli se projít centrem. Kolem šesté zase začalo pršet, tak jsme se asi na hodinu schovali do obrovského pavilonku v parku. Byl to pěkný park se spoustou zajímavých stromů. Kolem vedl dlouhý, starý akvadukt (kamenný žlábek na vodu na sloupech). Pozorovali jsme déšť a další lidi také se schovávající před deštěm. Povídali jsme si a najednou jsme dostali záchvat smíchu a nemohli jsme celou hodinu přestat…. J

Pak jsme se toulali uličkami města, nahlédli do několika obchůdků, koupili si křupavé rohlíčky právě vytažené z pece, šunku a sýr, vybrali peníze v automatu a šli do hotelu. Tam jsme si dali večeři a řehtali se u sledování mexické verze Neváhej a toč. Měli jsme dnes výbornou náladu a rozesmátý den, přestože nám počasí nepřálo.